UNREEL Interview

Q: Můžete nám říct něco o své roli profesora Snapea?

A: Je profesorem lektvarů a stojí v čele zmijozelské koleje Bradavické školy čar a kouzel, kterou Harry navštěvuje, ale jeho tajným snem je učit Obranu proti černé magii. Není Harrymu nakloněn zřejmě proto, že se mu zdá už od prvního ročníku příliš populární, jak předpokládám. Myslím si, že je Snape v jádru celkem nejistý člověk, který touží po tom, aby ho ostatní respektovali jako někoho, kdo se vyzná v černé magii, ne jen jako profesora. Proto cítí nenávist k oblíbeným a úspěšným chlapcům jako je Harry. Ale má i svou kladnou stránku a přestože je mu Harry  trnem v oku, netrápí ho příliš.

Q: Kdysi jste měl také profesi, kterou jste chtěl opustit, aby jste se mohl stát někým, koho by lidé více respektovali. Myslíte si, že vám to pomohlo ztotožnit se s rolí Snapea?

A: Hm, to je zajímavá otázka, ale nejsem si jistý, jestli ji dokážu zodpovědět. Nevím, zda mohu tohle posoudit, spíš byste se měl zeptat lidí kolem mne… mé rodiny a kolegů.  Do všeho, co hrajete, přenášíte něco ze sebe, ale současně byste měl mít velmi jasnou představu o tom, koho hrajete. Jinak nevím, jak byste se do něho mohl vcítit. On není já. V některých obdobích svého života třeba zjistíte, že jsou vám určité role bližší než mohly být před pěti lety. Ale ne, každá role ve mě musí žít  vlastním životem – není to jen potlačení mě samého prostřednictvím jeviště nebo filmového plátna.

Q: Profesor Snape je také famfrpálovým rozhodčím, znamená to, že ovládáte všechna pravidla této hry?

A: Ne a ani to nemám v plánu.

Q: První film o Harrym Potterovi měl především britské obsazení, i když je považován za film hollywoodského typu. Máte poměrně kontroverzní názor na problémy britského filmového průmyslu, bylo pro vás příjemné pracovat s takovým počtem anglických herců?

A: Na práci s britskými herci mám nejraději jejich přístup. Nestávají se slavnými, pokud hrají v britských filmech, takže nejsou nafoukaní a posedlí vlastní důležitostí jako některé americké hvězdy, které jsou tím známé. Jak řekl režisér Chris Columbus: „není tu místo pro egoismus jakékoliv hvězdy, nic na co jsou zvyklé z Hollywoodu. Každý přichází jen odvést svou práci. Nikdo nemá vlastního kuchaře nebo osobního trenéra.“ Myslím, že tohle každý považoval za příjemnou změnu.

Q: Jaké to je, být britským hercem, který pracuje především v Hollywoodu? 

A: Víte, když vystoupíte z letadla v Anglii, nahrbíte se a zachumláte trochu víc do svého pláště. V L.A. stojím zpříma. Je to trochu o tom, jak jsou Angličané vychováni, co nám řekli, že můžeme očekávat. Možná právě proto točím v L.A. a ne tady. Cítím se za sebe víc zodpovědný. Nechtěl bych tu být jako herec hledající práci. Abych řekl „OK, chystám se tu usadit a dám si na krk nápis ZAMĚSTNEJTE MĚ“ – to bych nemohl udělat. Ale těší mě být tady: je to odporné a okouzlující zároveň. Asi jako chodit každý den k Dunkin´Donuts (řetězec fast food – pozn. překl.) na oběd.

Q: Režisér Chris Columbus prozradil, že mu jako neoficiální konzultant při natáčení velice pomohla jeho dcera Eleanor, která je velkým fanouškem knih o Harry Potterovi. Měl jste také nějakého dětského konzultanta?

A: Obě mé malé neteře Claire a Amy ty knížky četly, ale já s nimi svou roli nekonzultoval. Velmi rád však trávím v jejich společnosti tolik času, kolik mohu. Děláme všechny ty bláznivé věci – chodíme do kina, k McDonaldovi, do Hamleys (obchodní dům s nejznámějším londýnským hračkářstvím – pozn. překl.). Jednou jsem jim řekl, že bychom mohli jí do Hamleys, aby si tam každá něco vybrala. Zamířily přímo k regálům s panenkami Barbie – nemohl jsem tomu uvěřit – příšerné malé panenky se zvýrazněnýma nohama a hrudníkem. Moje sestra je neobléká do růžové ani jim nedává mašle do vlasů. Přesto, kdybych měl děti, myslím, že bych je nechal, aby nosily cokoliv si budou přát. Nikdo z mých přátel by mi nevěřil, ale nechal bych je chodit po ulici v růžovém lurexu a zlatém polyesteru.

Q: Nebo navštěvovat školu čar a kouzel?

A: Dokonce i to.

Q: Alane, mnohokrát děkuji za rozhovor a přeji hodně štěstí při natáčení.

A: Děkuji, bylo mi potěšením.