Alena's Alan Rickman Page - INTERVIEW

     
ZPĚT na stránku Interview
   
 
 

 
Interview přeložila Zitta.
Dalo to dost práce a proto tento překlad, ani jeho části, nepoužívejte bez našeho svolení. Anglický originál pochází ze stránek
The Unofficial AR Page. Za povolení jeho překladu děkuji autorce jmenovaných stránek Suzanne! Thank you very much!

     

     
Svobodný duch
Steve Rea; Knight-Ridder news Service - 5.6.1991

Je to tím Hlasem.

Voláte z vestibulu hotelu Carlyle, té bašty hojnosti čtvrti New York Upper East Side, do pokoje Alana Rickmana.

„Haló?“ zazní Hlas.

Uff. Haló jako tohle jste ještě nikdy neslyšeli. Dvě nicotné slabiky nadité emocemi: svůdné, pohrdavé, pánovité. Nahoře v  hercově pokoji bez výhledu, za 550 dolarů za noc, si uvědomíte, proč se tenhle čtyřicátník v průběhu pár krátkých let stal mužem, jehož si žádá Hollywood, když potřebuje padoucha. Nafoukaný terorista ze Smrtící pasti, potměšilý Australan z Quigleyho u protinožců a, čtrnáctého června, temný šerif z Nottinghamu, vyrážející dveře, stojící proti Kevinu Costnerovi v Robinu Hoodovi: Králi zbojníků.

Není to však jenom tím hlasem – je to jeho vzhledem, chováním. Suchým a ironickým opovržením, ukrytým pod pláštěm slušnosti. Jestřábími rysy. Je to Basil Rathbone devadesátých let a, bohužel, je také v nebezpečí škatulkování, které Rathbonovi na léta znemožnilo objevit se v nějaké jiné roli než v roli ničemů.

Rickman si to zjevně uvědomuje. Jak jinak se dá vysvětlit jeho cesta do Spojených států na projednání jeho obsazení do hlavní role v romantickém filmu Opravdově, šíleně, hluboce? V první sladkém filmu Anthona Minghella hraje Rickman citlivého čelistu, který se po smrti vrátí, aby dohlížel na svou žalem zdrcenou milovanou. Tu ztvárňuje Juliet Stevensonová (která se s Rickmanem objevila v Londýnské produkci Nebezpečných známostí). Předpokládáte, že to bude příjemná změna, zahrát si pro jednou někoho sympatického.

„Jo, tak na tohle se mně už ptali,“ říká s potlačovanou netrpělivostí, „ale není to celkem tak. Některým věcem, které děláte, se dostane víc pozornosti než jiným, no když se kouknete na filmy, které jsem dělal, jsou to asi tři milí chlápci na tři padouchy a jednoho nevyhraněného."

Milí chlápci: Lednový muž (1989), Opravdově, šíleně, hluboce a Zavři mé oči (nízkorozpočtový anglický film, který má před premiérou). Padouši: výše uvedeno. Jeden nevyhraněný: fašistický vyšetřovatel v krvavém dramatu Uzavřená země. „Jenomže ti tři padouši jsou ve velkých hollywoodských trhácích a tři milí chlápci v menších filmech – alespoň s menším rozpočtem,“ říká.

V současnosti však padouší image přetrvává. Ti, kdo viděli útržky z Robina Hooda, říkají, že úloha neurotického lorda je jako šitá Rickmanovi na míru.

„Jo, proč ne?“ říká o hraní padouchy. „Je to legrace, být zlej.“

Rickman s úsměvem popírá, že by v sobě nosil zárodek zla, které by mohlo vysvětlit jeho zlověstné charisma na plátně. Podotýká, že jeho úspěchy v ztělesňování zla se dají vysvětlit mnohem prozaičtěji. Kupříkladu uhlem kamery.

„Když je kamera v jednom kuse na zemi a soustavně se vám dívá do nosních dírek – víte, není to jenom mnou.“

Rickman připouští, že má „jisté rysy, které když se osvětlí z jistých úhlů“ vypadají dost děsivě. „Máte to v pohádkových knížkách, máte to v Čaroději z Oz. Někoho s črtami Debbie Reynoldsové neobsadí jako Zlou čarodějku, i když by možná měli.“

V Opravdově, šíleně, hluboce nabudou Rickmanovy rysy mystického záření. Tenhle film, původně dělaný pro britskou televizi, ale roztažený na 35 milimetrů, popisují někteří jako „Duch myslícího člověka“. Ale jsou lidé, kteří si myslí, že porovnávaní Opravdově, šíleně, hluboceDuchem může odstrašit tolik návštěvníků, kolik jich přitáhne. „Malujeme si nějaký neskutečný svět, když si představujeme, jak lidi říkají „Hm, viděl jsem Ducha, tak na tohleto nepůjdu.“ Je to, jako kdyby jste řekli „Viděl jsem Annu Kareninu, tak nepůjdu na Borise Godunova.“ Je to jiný film a já doufám, že se to mezi lidmi roznese a půjdou se podívat, proč je jiný.“

Zvlášť působivé jsou Rickmanovy scény se Stevensonovou. Pracovali spolu často – v Známostech (Rickman jako Vikomt, Stevensonová jako Madame de Tourvel) a v mnohých dalších představeních Královské shakespearovské společnosti – kde si Stevensonová získala respekt svého kolegy. Podle Rickmana její sílu dokazuje jedna scéna na začátku filmu Opravdově, šíleně, hluboce, kdy se její postava, Nina, zlomená ztrátou svého milého, zhroutí a pláče. A pláče. A pláče. A pláče.

„Ta scéna filmu přidá,“ říká Rickman. „Myslím, že ji tam prostě potřebujete, aby jste si ho mohli zařadit do reality a proto Juliet musí být tak tvrdá, jak je. Očistí vás. To, co vám dá, je něco jako emocionální čistička, abyste se mohli zcela sžít s příběhem. Na to musíte vidět její zármutek a proto vás Anthony (Minghella) nechává si ho vychutnat a Juliet taky.“

Rickman se narodil v Londýně, kde bydlí dodnes, ale sám sebe nazývá „čistokrevným Keltem“ – jeho rodiče pocházeli z Irska a Walesu. A „více než určitě neměli nic společného s divadlem. Já jsem něco jako nehoda.“

Ta nehoda se přihodila, když byl Rickman ještě na základní škole. „Bylo mi sedm, dostal jsem roli ve hře a pamatuji si, že jsem si pomyslel ´Tohle je vzrušující.´"

Do cesty se ale připletla umělecká škola a pět let v grafickém studiu a tak se Rickman vrátil k hraní, až když mu bylo hodně přes dvacet.

Po konkursu na Královské akademii dramatických umění dostal angažmá v Královské shakespearovské společnosti, kde ztvárnil celou škálu rolí. Za temného Vikomta v Nebezpečných známostech získal mnoho ocenění jak v Londýně, tak na Broadwayi.

Po filmu Robin Hood: Král Zbojníků ho budete moci vidět ve filmu Zavři mé oči, který bude mít premiéru na podzim.

„Je to další milostný příběh,“ prozrazuje. „Spolu se svou ženou a jejím bratrem tvoříme trojúhelník. To, že má něco se svým bratrem, odhalím až hodně pozdě – rozhodně později než diváci.“

Alan Rickman – oběť, ne padouch. Hollywoode, prosím, vezmi to na vědomí.

 

     

Nahoru