[Úvodní poznámky vypuštěny]

Herec Alan Rickman ve hře  Noela Cowarda “Private Lives“

CHARLIE ROSE:  Je tady Alan Rickman.  Svou kariéru začal na jevišti v Londýně.  Přišel do Hollywoodu, aby si zahrál protivníka Bruce Willise ve Smrtonosné pasti.  Tímto filmem a nedávno i Harrym Potterem a Kamenem mudrců byl zaškatulkován mezi zlosyny a padouchy.  V New Republic jednou stálo: „Jeho záporné postavy posunuly humornou stránku až na hranici nebezpečí.''  Nyní hraje Elyota Chase v Private Lives na Broadwayi.  Produkce právě získala Tony Award za nejlepší návrat hry. Je to Rickmanova první hlavní role v komedii. A tady už je pohled na ono představení.

[výňatek z Private Lives]
 
Mám to potěšení s ním poprvé sedět u tohoto stolu.
Vítejte.
ALAN RICKMAN:  Jsem rád, že jsem tady. Děkuji.
CHARLIE ROSE:  Řekněte mi, do jakého bodu v obrovském spektru romantických komedií by jste Private Lives umístil? Tím myslím - patří k vrcholu?
ALAN RICKMAN: No, ve zkoušce byl bod, kdy jsme se snažili, vždyť víte, vystavět si jakýsi útvar či strukturu, která by nám usnadnila průchod večerem, protože je to neuvěřitelně náročný kus. A já řekl: „Vlastně je to jako tři představení v jednom. První dějství je jako hraní restaurované komedie. Druhé dějství je jako letmý přechod k Čechovovi a dějství třetí už je Phaedo. A fakt, že Noel Coward dává tyto tři rozměry i identity dohromady, staví hru dost vysoko.

CHARLIE ROSE:  Dost vysoko, to ano. A přitom to napsal jen během asi tří nebo čtyř dnů. 
ALAN RICKMAN: Ano,myslím si, že to bylo rychlé. Je to překvapivé.

CHARLIE ROSE: To je ale dost rychlé, nemyslíte? A je překvapivé, že jestli to obsahuje všechny ty prvky, co jste říkal, víte, odsud k Čechovovi, k -
ALAN RICKMAN: Je to vskutku mistrovské dílo. Chci říct – nebyl jsem si jistý, všichni jsme k tomu přišli úplně nevinně. Já jsem to předtím viděl jen jednou. Lindsay – vůbec nevím jestli jsem to kdy viděla. A Howard Davies, když se ho ptali jestli to bude režírovat, odmítl a řekl: „ Á, nechci režírovat Noela Cowarda.''
A já si zase nebyl jistý, zda jsem kdy vůbec chtěl hrát v Noelu Cowardovi. Ale chytří producenti se zeptali: „A četl jste to vůbec?“ On řekl: „No, ne, nečetl.“  „V tom případě vám doporučujeme, abyste to udělal.“

CHARLIE ROSE:  A?
ALAN RICKMAN:  Přečetl si to. A tím prostě objevil novou hru, do které se zamiloval. A svým způsobem jsme se do ní zamilovali všichni.

CHARLIE ROSE: NOVOU hru? Jinými slovy – byla to pro něj nová hra, protože ji nikdy předtím nečetl nebo nová ve vztahu ke změnám a úpravám provedeným v Private Lives?

ALAN RICKMAN:  To také. Myslím si to díky tomu, co vím já. Představení bylo popisováno jako „odhalující“, protože hru opravdu bereme jako nominále. Nenajdete tam přílišné zvedání koktejlových sklenic ani křehké dialogy.

CHARLIE ROSE:  Ano,  jistě.
ALAN RICKMAN: Je to opravdu bráno jako nominále. A potom objevíte, že to napsal spisovatel oplývající velkou moudrostí, soucitem a melancholií..
CHARLIE ROSE:  A vtipem.

 ALAN RICKMAN: Neuvěřitelným důvtipem, ale dostatečně zajímavým. A tohle je právě to, proč je Howard tak dobrý režisér. Čím vážnější jsme Lindsay a já na zkoušce byli, tím více se smál. A tak se to stalo záměrem představení.

CHARLIE ROSE: To ano. Ale pomozte mi pochopit, proč je tak odlišné od ostatních představení. Nebo co je tak zvláštního na tomto provedení.

ALAN RICKMAN: No, doufám, že v tomto představení vám opravdu záleží na Amandě. Jedním z problémů, které se hrou máte, je, že tihle lidé nedělají pro život vůbec nic, takže je těžké mít pochopení pro jejich rozpaky.

CHARLIE ROSE: Přesně. Jsou -
ALAN RICKMAN: Doufám, že to, co jsme našli, jsou jejich zranitelná místa. Takže tentokrát by vás mohli  trochu více zaujmout.

CHARLIE ROSE: A co je jeho zranitelné místo?
ALAN RICKMAN: No, jak říká, ona vždy přesně ví, na co on myslí, takže je vždy o tři kroky před ním. A to je neuvěřitelně frustrující. Pro dospělého muže je potěšením hrát jiného dospělého muže, kterému je ovšem 11 let.

CHARLIE ROSE:  Ano?
ALAN RICKMAN:  Takže hrajete malého chlapce.
CHARLIE ROSE:  A co je na tom za potěšení?
ALAN RICKMAN:  Je to zcela osvobozující.
CHARLIE ROSE:  No jo. Takže můžete najít to dítě v sobě, aby jste mohl zahrát to dítě v něm...
ALAN RICKMAN:  Ano. A objevit, že to dítě ve vás vlastně nikdy nezmizelo, pořád tam někde je a čeká na své znovuobjevení.  

CHARLIE ROSE:  Možná že jedna z nejhorších věcí na dospívání je to, že zabijeme to dítě v nás. Jak jste na tom vy? Tím myslím v době naděje. V době-v dobách všeho, v době optimismu... Život spoustu lidí zklame.

ALAN RICKMAN: Myslím si, že je to pravda. A lidé – vždyť víte, je to velmi náročné udržet si na veřejnosti svou image. Je to spousta tlaku.

CHARLIE ROSE:  Ano.
ALAN RICKMAN: A to ať už máte jakoukoli práci. A já si myslím, že je jedna ze skvělých věcí na herectví je, že je to na vlastní nebezpečí, jestli ztratíte kontakt s tím dítětem ve vás nebo ne.

CHARLIE ROSE:  Vy musíte být v kontaktu s každou vaší součástí, aby jste byl skvělým hercem, nebo ne? Tím myslím, že je to část geniality těch nejlepších, být pořád ve styku s všemi jejich pocity, emocemi, zážitky, ...

ALAN RICKMAN: Se všemi vám dostupnými, ano. Mentálně i fyzicky, každičkou emoci a věci, o kterých ani nevíte. A spoustu nevinnosti.  

CHARLIE ROSE: Je to naučené nebo je to intuitivní a prostě to tam někde uvnitř je?
ALAN RICKMAN: Myslím, že obojí. Je to naučené v tom  smyslu, že já věřím v učení se herectví. A tak, když navštěvujete hereckou školu a máte štěstí na skvělé učitele -  a já ho měl – následuje bolestivý proces, při kterém vás rozeberou na kousíčky a pak zase složí dohromady. Já jsem byl ze cvičení velmi nervózní, protože jsem si myslel „No jo, je to jenom továrna na párky.“
CHARLIE ROSE:  Ano.
ALAN RICKMAN: „A teď mě obrátí naruby jako všechny ostatní.“ Ale to není ono. Oni vlastně – to něco, čemu se říká „technika“ je ve skutečnosti něco, co slouží vaší představivosti a zbavuje vás špatných návyků, které jste si získali během pokusů o vytvoření si vlastní osobité reakce na text a propojení s publikem.

CHARLIE ROSE: Tohle se mi zdá fascinující. Já vím, že někdo řekne, že mluvit o tom procesu je nudné a jeho pochopení ještě nudnější. Ale ne pro mě.  Řeknu k tomu dvě věci. Ta první je, že jsem si vždy myslel, že pro nás, milovníky divadla, filmu a představení, by bylo skvělé, kdybychom to pochopili. Kdybychom věděli více o herecké profesi, co to vlastně znamená a jak náročné je být hercem. Potom je můžete lépe ocenit, více si vychutnat představení. Na druhou stranu, nevím, jestli se sem chcete zařadit. Přemýšleli jste o tom? Jestli se chcete dostat hercům pod kůži, poznat techniku, nebo to prostě radši necháte být?

ALAN RICKMAN:  Pro mě je velmi těžké přijít do divadla a nechat to být –

CHARLIE ROSE:  Ano.
ALAN RICKMAN:  --  jako divák, protože vím, co se děje. No i když občas taky ne. CHARLIE ROSE:  Ale těch je méně.
ALAN RICKMAN:  Ano. Co zajímá mě, to je nevinnost reakce na roli a její  pojetí. Myslím si, že herci jsou, a měli by být služebníky spisovatele. Víte co tím myslím. My jsme kanál a naší prací je tím kanálem spojit psané dílo a  diváky tak, aby vznikla věc nazývaná „sdílený zážitek. A jsou tu herci. Máme publikum, příběh a uprostřed mezi nimi herce. Všechno je to o vyprávění příběhu. A to, co je tím potěšením na představení Private Lives je pocit z publika. Večer začíná jako „ Fajn, tak jsme na Broadwayi“ a smích je takový – intelektuálský, v tónu a uznání Noela Cowarda. A jak večer pokračuje, smích je přirozenější a hlasitější. Můžete cítit, že ten smích vychází z - 

CHARLIE ROSE:  Více o instinktu.
ALAN RICKMAN:  Ano, a o mužích a ženách. A cítíte, že ten smích je spojen rameny zapíchlými do žeber člověka sedícího vedle nich.

CHARLIE ROSE:  Jako odraz jejich zážitku, ať už je jakýkoli –

ALAN RICKMAN: Přesně.
CHARLIE ROSE: Osobní zážitek. Ano. Podívejte se na tohle. To je, říkám to správně? Elyot

ALAN RICKMAN:  Mm-hmm [souhlasně].
CHARLIE ROSE: A Amanda, kterou hraje Lindsay Duncan. Tady se opět smiřují.

[výňatek z  Private Lives']
 
Lindsay je právě tím rozdílem, řekli jste jen, že je dobrá. Je úžasná! Ozvláštňuje vám představení? Chci říct – když jste tam a je tam někdo, kdo -

ALAN RICKMAN:  No, tahle hra je o dvou párech.
CHARLIE ROSE:  Správně.
ALAN RICKMAN:  A jsou tam čtyři hlavní postavy. Není Elyot bez Amandy. Není Amanda bez Elyota. Jsou jako dvě strany jedné mince.

CHARLIE ROSE:  Ano, ale předpokládal bych – zpátky k tomu, co jste říkal o technice, že dobré načasování znamená všechno.

ALAN RICKMAN: Všechno. Ale také vnitřní život. Víte, je to – jsou to velmi komlikované věty. Musíte jim dobře dát život, ale zároveň musíte i věřit tomu, co říkáte. A také se musíte soustředit na narážky vašeho hereckého partnera. A tohle jsou dva lidé, kteří nemohou žít spolu, ale zárověň nemohou žít jeden bez druhého.  A tohle prostě musíte pořád cítit.

CHARLIE ROSE:  Říkal jste něco o tom, že hlavní povinností herce je dávat – vždyť víte, vzít autorova slova a něco s nimi udělat – přikrášlit je, učinit je –

ALAN RICKMAN:  Věřit jim.
CHARLIE ROSE:  Věřit jim.  Vidíte, spisovatelé --
ALAN RICKMAN:  Je-li to zahráno správně, --
CHARLIE ROSE:  Spisovatelé vás musí milovat, když tohle říkáte --
ALAN RICKMAN:  -- chce to důvěru.
CHARLIE ROSE:  -- "Věřit jim.''
ALAN RICKMAN:  Ano, ale dobře napsané dílo vám řekne co dělat. A zároveň skvělé dílo většinou nezná všechny své možnosti. Když jsme s Lindsay dělali jednu hru společně, asi před dvanácti lety – byly to Nebezpečné známosti, dařilo se nám tady v New Yorku. Na jednom z turné, bylo to v Londýně, poté, co jsme hráli ve Stratfordu, jsme si dali přestávku a potom jsme hru zase uvedli. A Christopher Hampton, autor hry, tam byl. A po skončení představení nám Howard Davies, který to také režíroval, předal své poznámky. Potom se zeptal Christophera: „Chtěl by jste ještě něco říct?“ A on odpověděl:  „No, jen bych rád řekl, jak jsem dojatý, protože si nejsem vědom, že bych toho napsal byť polovinu.“ 
CHARLIE ROSE:  Wow.
ALAN RICKMAN:  „Ne,“ řekli jsme, “vždyť my jenom říkáme, co na těch stránkách vidíme.“      
CHARLIE ROSE:  Ano.
ALAN RICKMAN:  A to je pravda. Víte, lidé často říkají: „Teda, netušili jsme, že ta hra má takovou hloubku.“ Ale my si ji nevymýšlíme. Když se podíváte blíž, najdete ji.
CHARLIE ROSE:  Ano. Filmy a všechny ty věci okolo Smrtonosné pasti. Hádám, že váš život obohatily ve více směrech.  .
ALAN RICKMAN:  Myslíte finančně?
CHARLIE ROSE:  Ano, samozřejmě, že finančně. Ano.  Ano, ale také vám to určitě dalo vcelku zajímavý prostor. Chci říct, že už jste byl známý jako velmi dobrý herec. A z tohoto i jiných důvodů za vámi přišli. Ať už chtěli filmoví tvůrci a režiséři cokoli. Ale určitě vám to dalo nový prostor a lidé vás vidí trohu jiného a více –

ALAN RICKMAN:  Myslím si – ale ano. Chci říct, zjevně ano, protože teď mám obecenstvo po celém světě.

CHARLIE ROSE:  Ano.
ALAN RICKMAN:  Ale teď je to také jiné při práci na jevišti. Naučilo mě to – tedy alespoň si myslím, že jsem teď na jevišti lepší díky filmové práci.
CHARLIE ROSE:  Ah.  Jak myslíte, že je to možné?  Jak --
ALAN RICKMAN: Protože se naučíte věřit vaší schopnosti naslouchat. Víte. když kamera zabírá tvář někoho, kdo opravdu naslouchá, myslím, že je to velmi zajímavé.  
CHARLIE ROSE:  Ta tvář?
ALAN RICKMAN:  Ano.
CHARLIE ROSE: Ano.
ALAN RICKMAN:  A víte, --
CHARLIE ROSE:  A to se stává ve filmu, díky faktu, že to je přirozeností prostředí.
ALAN RICKMAN:  No, do někoho říznete, protože potřebujete reakci. Ale musíte je vidět jak dostávají nějaké informace. A tak jsem se naučil tichosti a pravdivosti.
CHARLIE ROSE: Pravdivosti? To znamená, že tvář nemůže lhát. Nebo je to něco víc?  
ALAN RICKMAN: Ano, a – jste blízko. Je to ta druhá věc. Víte, když jste na jevišti, je to jako kdybyste byl pořád v záběru.  
CHARLIE ROSE:  Přesně.
ALAN RICKMAN:  To ano, jste pořád na očích -
CHARLIE ROSE:  A tak se nemusíte starat o vystříhnutí, protože lidé vidí celé představení.

ALAN RICKMAN:  Každopádně poté, co jsem pár let dělal u filmu, jsem objevil, že  v několika bodech této hry se zdánlivě neděje vůbec nic. A také je tam místo, kdy je na jevišti absolutní ticho po celé dvě minuty. Je to tam, kde veslují, což dělají často. Jeden z nich zavolá „sollocks“ a to znamená, že musí být dvě minuty zticha. A to celé se odehrává na jevišti. Takže jsou tam dvě minuty, během kterých nikdo neřekne ani ň a vy nemáte jinou možnost, než to prostě zahrát co nejpřesvědčivěji. A udržet si pozornost 1 400 lidí jen tichem -  

CHARLIE ROSE:  To není jednoduché.
ALAN RICKMAN:  Není to snadné, ale filmová práce vám dodá trošku filmové odvahy, aby jste to dokázal.

CHARLIE ROSE: Proč si myslíte, že chtěli právě vás? Chci říct, že i jiní by to zahráli dobře.  

ALAN RICKMAN:  Ve filmu?
CHARLIE ROSE:  Ano. Už jste o tom přemýšlel?
ALAN RICKMAN:  Myslím, že jsem byl levný.  
CHARLIE ROSE: No, když jste dobrý a zároveň levný, tak není co řešit..  
ALAN RICKMAN:  Ano. A také jsem Angličan a hrál jsem v Nebezpečných známostech a myslím si, že to byl ten druh kvality, který potřebovali ve filmu.
CHARLIE ROSE: A jste šťastný se všemi těmito zkušenostmi?
ALAN RICKMAN:  Víte, když jsem natáčel Smrtonosnou past, nikdy předtím jsem nehrál ve filmu, takže jsem byl absolutně čistý. Jen jsem si vzal svojí plátěnou tašku s nápady.
CHARLIE ROSE:  Ano. A použil jste je ve filmu..
ALAN RICKMAN:  Použil. A John McTiernan, Bůh mu to zaplať, toleroval všechno to, co jsem říkal, a nechal mě i něco pozměnit. „Ano, ale o čem ten člověk přemýšlí?“ a  „Co měl vůbec k snídani?“ a „Jakou má minulost?“   

CHARLIE ROSE:  Ne, tohle všechno jste říkal?
ALAN RICKMAN:  Já všechny tyto věci říkám.
CHARLIE ROSE:  A on na to?
ALAN RICKMAN: Jako by ho to vážně zajímalo. Jen se snažil k tomu dostat, ale ve skutečnosti -  

CHARLIE ROSE:  Nás ale zajímá Bruce a o vás se v tomto případě nestaráme.
ALAN RICKMAN:  Ale bylo to jisté uplatnění -
CHARLIE ROSE:  No jistě.
ALAN RICKMAN: Protože společně jsme to udělali o dost zajímavějším.  
CHARLIE ROSE:  Společně s Brucem nebo s režisérem?
ALAN RICKMAN: Společně, my všichni. Protože opět musíte najít opačnou stranu mince. A myslím si, že bylo správné, že mezi mou a Bruceovou postavou byl plnohodnotný vztah. A to i přesto, že byl navázán jen přes ty vysílačky. A vytvořili jsme si jistý druh respektu.

CHARLIE ROSE: Ano, to je vždy nezbytné. Ten druh smyslu pro respekt, protože chceme padoucha, který má osobnost.  

[výňatek ze Smrtonosné pasti]
 
ALAN RICKMAN:  Docela propracované.
CHARLIE ROSE:  Docela propracované. Ale říkal jste, že se na sebe nikdy nedíváte.
ALAN RICKMAN:  Ne, ne. Pro mě je to utrpení.
CHARLIE ROSE:  Proč utrpení?
ALAN RICKMAN:  Protože vidíte všechno, co jste udělal špatně.
CHARLIE ROSE:  Přesně.
ALAN RICKMAN:  Nikdy nevidíte to dobré.
CHARLIE ROSE:  Oh, ale vždyť tam musíte najít něco dobrého. To nikdy nevidíte své úspěchy?

ALAN RICKMAN:  Vlastně ne. Jenom -  
CHARLIE ROSE:  Vidíte věci, které se daly vylepšit.
ALAN RICKMAN:  Chci říct "Tohle není to, o co jsem se snažil.''

CHARLIE ROSE:  A jeviště – tam se nevidíte. Ale uspokojuje vás to více? Méně? Jinak?
ALAN RICKMAN:  Problém s divadlem je, že – tedy budu mluvit za sebe – že velikým faktorem je strach, se kterým se musíte poprat. A když něco zbabráte ve filmu, vždycky se dá záběr natočit znovu.
CHARLIE ROSE:  Četl jsem, že jste to řekl.  Že i teď, se vším tím, co máte za sebou, máte strach jako na začátku vaší kariéry. Zmenšuje se alespoň během představení?
ALAN RICKMAN: Mylsím si, že je to spojeno s adrenalinem, soustředěností, energií a podobnými věcmi. Ale je to k ničemu. Není to vůbec pozitivní. Je to jako malý šotek, který vám sedí na rameni a snaží se, aby jste udělal chybu. A často se mu to daří.  
CHARLIE ROSE:  Vážně?
ALAN RICKMAN:  Je to špatné. Zrovna teď se snažím najít nějaký druh hypnózy abych se toho zbavil, protože je to k ničemu. 

CHARLIE ROSE: Takže vy se snažíte najít hypnózu, která by vás zbavila strachu z jeviště?  

ALAN RICKMAN:  Ano.
CHARLIE ROSE:  Vycházejícího z jednoho z našich nejlepších herců? 

ALAN RICKMAN: No, nejsem sám. Víte, je to běžný problém.  

CHARLIE ROSE:  Že by? Myslíte si, že je to běžný problém jen proto, že lidé, kteří se stávají herci, jsou prostě bojácný typ?

ALAN RICKMAN:  Neřekl bych. Myslím si, že je to individuální. Olivier zažíval roky obrovského zděšení, když stál na jevišti.
CHARLIE ROSE:  Ano. Ale my tady asi mluvíme o něčem větším, než je prosté zapomínání textu, že? 

ALAN RICKMAN: O tom to je také. Z velké části, bojíme se toho. Chci říct, že je to strašné, když se to stane.  
CHARLIE ROSE:  Ano, to si umím představit. Myslím, že mě by to vyděsilo k smrti.
ALAN RICKMAN: Ale potom už se ten problém stane vaší součástí, dokud svojí pozornost a soustředění nenasměrujete správným směrem. Zase je tu ten šotek co vám vleze do hlavy a zatímco vy mluvíte, on vám říká: „No jo, tuhle část umíš. Ale za další čtyři věty přijde ta část, kterou neumíš! “ 
CHARLIE ROSE:  Ale ne.
ALAN RICKMAN: Tím myslím, že váš mozek běhá dopředu i dozadu v textu a vy se zároveň snažíte mluvit.  

CHARLIE ROSE:  A musíte být motivován a všechno to okolo... A myslet na to kde jsem, kam se posunu, kdy tam přejdu, co z ní mám dostat a ještě mnohem více. 
ALAN RICKMAN:  Přesně. Musíte to mít, protože vy – ano, máme rozhovor. Předpokládám, že na jisté úrovni posloucháte, co říkám a jak odpovídám -  
CHARLIE ROSE:  No a to vám není jasné?
ALAN RICKMAN:  Je, samozřejmě, že je. Ale je tu také nějaká část diváka, která pořád přemýšlí „Tak, a co teď?“ a „Pochopil jsem to?“  

CHARLIE ROSE:  V některých případech ano, ale ne s vámi. Tak, tady mám seznam otázek, ale ještě jsem vám nepoložil jedinou z nich.   

ALAN RICKMAN:  Fajn.
CHARLIE ROSE:  Víte to? Ani jednu jedinou. Nejspíš proto, že u tohoto stolu teď hledáte něco důležitějšího. To víte, tohle jsem netušil. Neznal jsem vás, nepotkal vás. A ten nápad – co hledáte? A já si myslím, že to hledáte každý večer. Jen to chcete udělat co nejvěrohodněji, že?   

ALAN RICKMAN:  Snažím se otočit klíčem v srdci a mysli lidí.   

CHARLIE ROSE:  Přesně. Já také. A víte – pro mě je to jednodušší než pro vás, protože já mám spoustu materiálu ke zpracování – celý váš život, kariéru a všechno  kolem toho. 

ALAN RICKMAN:  Nestačí jen se tam dostat a ukázat to. To je trochu nesmyslné. Můžete to udělat s dítětem na jeho oslavě narozenin. Víte, my tady máme práci. A já si myslím, že herec je stále důležitý a má co naplnit.
CHARLIE ROSE: Chtěl bych teď mluvit o Zimním hostu, kterého jste režíroval. Ale nejdřív – Rozum a cit. Chci říct – co to je? Co nám to říká? Co se o tom dá říct? Jaké to bylo pro vás jako zážitek?  
ALAN RICKMAN:  Byl to velmi, velmi šťastný zážitek. Emma Thompson napsala skutečně brilantní adaptaci. Bylo velmi těžké přepsat tuto hru Jane Austenové ve scénář, který je -
CHARLIE ROSE:  To napsala Emma Thompson ?
ALAN RICKMAN:  Mm-hmm [souhlasně], a jedna --
CHARLIE ROSE:  Ta Emma Thompson, kterou známe jako herečku???  

ALAN RICKMAN:  Absolutně. A hrála taky v Rozumu a citu  

CHARLIE ROSE:  Ano, já vím.
ALAN RICKMAN:  Napsala text, scénář a dostala za to Oskara.
CHARLIE ROSE:  Ah.
ALAN RICKMAN:  A tak --
CHARLIE ROSE:  Za její scénář?

ALAN RICKMAN:  Ano. A odvedla skutečně vynikající práci. A potom tam ještě byla inspirace pro výběr režiséra, kterým se nakonec stal Ang Lee. 

CHARLIE ROSE:  Ano.
ALAN RICKMAN:  Ale aby tento Hong-Kongský režisér přijel a – nebo byl z Taiwanu? No, každopádně -
CHARLIE ROSE:  Ano, asiat.
ALAN RICKMAN:  Nechtěl bych ho urazit, on je vážně skvělý režisér, ale nechat ho přijet a režírovat tuhle klasicky anglickou komedii o vychování a dobrých způsobech? Ale byla to skvělá volba, protože on tohle všechno zná ze své kultury. Takže i díky tomuhle to byl výjimečný zážitek a film byl obsazen lidmi, kteří se navzájem znali z divadla, takže tam byl znát jistý náznak pokroku. A hodně se zkoušelo. Museli jsme psát eseje o našich postavách, napsat o nich dopis, navštěvovat kurzy pohybové přípravy... A to všchno nám ohromně pomohlo. Já jsem hrál postavu, která pro mě byla velkou výzvou, protože on je na 110 procent  skvělý člověk. A právě zahrát dokonale dobrého a čestného člověka, to je těžký úkol.  

 [výňatek z Rozumu a citu]
 
CHARLIE ROSE:  Vy první.
ALAN RICKMAN: Já nevím. Prostě se na to dívám a říkám si:  „Špatně, špatně . . .“
CHARLIE ROSE:  Vážně? Co je na tom tak špatné

ALAN RICKMAN:  Vlastně ani nevím. Jenom si přejete, aby jste to mohl předělat.
CHARLIE ROSE:  Ale nic špatného na tom nebylo, tak už toho nechte. Možná to bylo jiné, ale nebylo to špatně. 
ALAN RICKMAN:  Mohlo to být trochu rychlejší, čistší.

CHARLIE ROSE:  Rychlejší. Čistší.
ALAN RICKMAN:  Jednodušší.
CHARLIE ROSE:  Jednodušší. Zimní host – to jste režíroval. Líbilo se vám to?  
ALAN RICKMAN:  Ano, užil jsem si to. Nejdřív jsem byl trošku vyděšený, ale myslím si, že zkušenost naučí každého a to je na filmu to skvělé. Jste obklopen odborníky, protože kdyby svou práci nedělali správně, neudrželi by si jí. Takže tam máte tuhle skupinu lidí, kteří vás podpoří. A svým způsobem se nejvíc práce odvedlo mimo kamery. Jakmile přijdete na první den natáčení, jen se díváte a všichni ostatní to dělají pro vás, v jistém smyslu.  

CHARLIE ROSE:  A vy říkáte věci jako: „Hlasitěji. Pomaleji. Jednoduše.“

 ALAN RICKMAN: Ale to jsou užitečná slova!

CHARLIE ROSE: Všechny ty věci, které si říkáte pro sebe o tom představení. Pouze jednoduchá slova.   
ALAN RICKMAN:  Henry říkával něco extra, ale to jen proto, že jeho angličtina nebyla moc dobrá. A říkával – jednou mi řekl : „Alane, buďte jemnější. Dělejte víc.“  Jak přesně máte zírat a  - 
CHARLIE ROSE:  Ano, přesně. Je to buď jedno anebo druhé. Tak a tady už je scéna ze Zimního hosta, podívejte se na to. Emma Thompson a její skutečná matka, Phyllidia Law.
ALAN RICKMAN:  Phyllida (opravuje jeho výslovnost)
CHARLIE ROSE:  Phyllida.
 
[Výňatek ze zimního hosta]
 
CHARLIE ROSE:  A také Harry Potter zaznamenal velký úspěch. Hrál jste profesora Snapea. Co je další bod na seznamu? Tedy, Private Lives hrajete v Rivhard Rodgers Theater do září. Víte už, co budete dělat potom? Kam půjdete po osmém září? Kde budete? 
ALAN RICKMAN:  Možná odpočívat doma. Ale -
CHARLIE ROSE:  Kde by jste chtěl být?
ALAN RICKMAN: Jsou různě věci, které musím zorganizovat. Téměř určitě budu natáčet Harryho Pottera někdy mezi zářím a následujícím únorem.  

CHARLIE ROSE:  Budete natáčet další Harry Pottery až do konce vašeho života.
ALAN RICKMAN: Naštěstí, nebo snad naneštěstí, ne. Knih bude jen sedm.  
CHARLIE ROSE:  Oh, vážně?
ALAN RICKMAN:  Ano, protože už to Joanne Rowling řekla. V každé knize je jeden rok – od jeho 11 do 18. Takže je to přesně školní období. Čili až bude Harrymu 18 a opustí školu, skončí to. A ona už napsala poslední odstavec poslední knihy a zamknula ho do trezoru kdesi daleko. 

CHARLIE ROSE:  Znáte jí?
ALAN RICKMAN:  Ano.
CHARLIE ROSE:  Je zajímavá?
ALAN RICKMAN:  Je to úžasně zajímavá žena, ano. No jak by také nebyla, když je sama na péči o své děti a ještě k tomu bez peněz, snaží se je nakrmit a tyhle knihy píše v kavárnách v Glasgow a vůbec neví, jak děti uživí.

 CHARLIE ROSE:  Ano. Bylo mi velkým potěšením vás tady dnes mít.  

ALAN RICKMAN:  Potěšení je na mé straně.
CHARLIE ROSE:  Alan Rickman, Private Lives, do září v Richard Rodgers Theater.  Za chvíli jsme zpět.  Zůstaňte s námi.