Alena's Alan Rickman Page - INTERVIEW

     
ZPĚT na stránku Interview
   
 
 

 
Interview přeložila Zitta
Dalo to dost práce a proto tento překlad, ani jeho části, nepoužívejte bez našeho svolení. Anglický originál pochází ze stránek
The Unofficial AR Page. Za povolení jeho překladu děkuji autorce jmenovaných stránek Suzanne! Thank you very much!

     

     
Kompatibilní krajané
OD KRISTINY McKENNOVÉ, PRO LOS ANGELES TIMES, PONDĚLÍ 22.12.1997

Ke plodům kritikou velebeného filmu Rozum a cit (1995) patří také upevnění přátelství mezi herci Alanem Rickmanem a Emmou Thompsonovou. Thompsonová, která kromě toho, že v tomhle filmu hrála jednu z hlavních rolí, taky napsala jeho oscarový scénář, ušila roli Rickmanovi na míru a ti dva počas filmování spolu skvěle vycházeli.

Takže když přišlo na Rickmanův režisérský debut, Zimního hosta, který má ve středu premiéru, jedenapadesátiletý Rickman si vzpoměl na Thompsonovou. Poprvé se Zimní host jako adaptace hry na Rickmanův námět objevil v roce 1995 na pódiu londýnské Almeidy. Rickman ho tehdy režíroval a kromě jiných tam hrála proslulá divadelní herečka Phyllida Lawová – shodou okolností matka Thompsonové. A protože ústřední vztah v Zimním hostu je mezi matkou a dcerou a Thompsonová a Lawová byly obě volné, Rickman o obsazení filmu nepotřeboval přemýšlet dlouho.

Filmování Zimního hosta loni v East Neuk of Fife, řadě rybářských vesniček na severím pobřeží Skotska, proběhlo tak hladce, že Thompsonová a Rickman byli oba žhaví na další spolupráci. Tak je tedy nacházíme v majestátním starém domě v Pasadeně – nahrazujícím New Orleans, kde se odehrává děj Jidášova polibku. V tomhle thrilleru napsaném a režírovaném Sebastianem Guiterrezem hraje Thompsonová drsnou agentku FBI a Rickman elegantního detektiva.

„Bylo to dost dílem náhody, no myslím, že tvoříme dobrý tým,“ říká Rickman o přestávce ve filmování. „Hrajeme tady něco jako dvojici Bogarta a Bacallovou – s tím rozdílem, že Emma je Bogart a já jsem Bacallová.“

„Věci cítíme podobně,“ říká osmatřicetiletá herečka. „Když jsem psala Rozum a cit, věděla jsem, že Alan je ten správný člověk na plukovníka Brandona – bylo však těžké o tom přesvědčit ostatní, protože tehdy byli všichni zvyklí vídat Alana v rolích záporních postav. Takže pro mě bylo velkým zadostiučiněním číst recenze jako „Osobnost pana Rickmana má i druhou stránku – a uvidíte ji v tomhle filmu!“.“

K záporním postavám, o kterých Thompsonová mluví, patří jeho komicky ďábelský zjev jako šerifa z Nottinghamu v Costnerově velkofilmu Robin Hood – král zbojníků (1991) a role německého teroristy ve Smrtonosné pasti (1988), která znamenala jeho skutečný filmový debut.

Smrtonosná past byla svým způsobem klasika,“ suše poznamenává Rickman, „a jsem rád, že jsem v ní byl, protože bez toho by jsme teď tady spolu asi nemluvili.“

Co však neznamená, že tohohle mrazivého podzimního odpoledne chce být Rickman právě tady. O slovo se hodně bolestivě přihlásilo staré zranění kolena a když dnes skončí práci, jde rovnou k doktorovi. Thompsonová cítí, že vytvářet veselou atmosféru je dnes na ní a svou povinnost si plní obdivuhodně.

Rickman přijel do Pasadeny z Mainu, kde natáčel Temný přístav, nezávislý film, který opisuje jako „divnou romanci kráčící ve stopách Hry na pláč – já v ní hraju právníka a manžela.

Většinu letošního roku jsem strávil na postprodukci Zimního hosta, který premiéroval v prosinci a teď právě probíhám mezi třemi rozdělanými filmy,“ pokračuje Rickman. V únoru jede do Memphisu natáčet Dogmu Kevina Smitha. Spolu s ním tam hrají také Linda Fiorentinová a Ben Affleck.

Thompsonová přijela na natáčení Jidášova polibku rovnou z Primárních barev – adaptace Mikea Nicholsa rovnoměnného bestselleru poprvé uvedeného v L. A. v srpnu.

„Zbožňuji Elainu Mayovou, která napsala scénář a dělat s nimi bylo báječné,“ říká Thompsonová. „Většina ze čtrnácti filmů, co jsem dělala, byly nezávislé filmy, natáčené v Evropě a Velké Británii. Měla jsem mnoho ponuk dělat americké filmy, které jsem ale musela odmítnout – vždy z jednoho jediného důvodu – scénář byl k ničemu. Raději bych se živila psaním scénářů nebo nějakou novinařinou, než abych hrála v filmu, v který nevěřím.“

Na to, co ji přesvědčilo při Jidášově polibku, Thompsonová odpovídá „scénář byl silný, Alan a já máme oba jižanský přízvuk a má postava má zbraň – ještě nikdy jsem nehrála ženu ověšenou zbraněmi!“

New Orleans je každým způsobem na hony vzdáleno od skotské rybářské vesničky, kde se odehrává Zimní host. Film, zasazen do skutečného času ve dni tak chladném, že na moři se vytvořila ledová pokrývka, odkrývá dramata ovlivňující mnoho životů. Potkáváme ženu ve středním věku, jejíž manžel nedávno zemřel a jejího syna, kterého během ošetřování otce ignorovala. Její matka, stará žena, se kvůli svému rapidně se zhoršujícímu zdraví možná brzo stane závislou na své dceři. Vidíme dva teenagery, kterak se utkávají se svou první sexuální zkušeností, dvojici chlapců, kteří tráví odpoledne civěním do moře a diskusemi o tajemstvích vesmíru a dvě staré panny, kterých přátelé jsou už všichni mrtví.

„Je tam pět dvojic se vztahy, které stále musí budovat a já doufám, že lidé si najdou určitou cestu ke všem z nich,“ říká Rickman. „Každá postava má bod, z kterého začíná, něco, čím musí projít a něco jako moment rozhodnutí. Tenhle film nenabízí žádné lehké odpovědi na to, s čím se tito lidé potýkají; spíš se dívá na okamžik, kdy se všechno dočasně zastaví a dává čas k přemýšlení.“

Svůj první režisérský pokus Rickman hodnotí „čekal jsem, že budu vyděšenej, no nebyl jsem, protože jsem se obklopil všemi těmito experty. Jednou z dobrých stránek filmování je ta podpora co vás obklopí a vy ji cítíte čím dál tím víc.“

Mezi experty, co naverboval, byla také Phyllida Lawová, která jej opisuje slovy „velmi náročný režisér. Alan vlastní pronikavou inteligenci a ve své věrnosti scénáři je nemilosrdný – zná jej nazpaměť a když jsme samovolně přidali co jenom jeden vzdech, užili jsme si od něj své.

Hraju ženu na sklonku života, která se bojí, že odchod její dcery ji zanechá beznadějně samotnou – proto se jí držím a ji to spoutává jako okovy,“ pokračuje Lawová. „Emma a já na sebe normálně vůbec neštěkáme a Alan se obával, že spolu budeme vycházet až moc dobře, no já si nemyslím, že náš vlastní vztah narušil naše hraní. Myslím, že se nám dělalo spolu dobře právě proto, že s podobnými problémy jsme se setkali i v životě.

Obě moje dcery ví, co je to smrt a v naší rodině s ní přišli do styku mnohokrát. Rodiny mohou být navenek úžasné a spořádané, no ta naše zažila těžké časy a překonala je a já Emmu velmi obdivuji. Má obrovskou odvahu, za kterou si já žádné zásluhy dělat nemohu.“

Thompsonová: „Má máma ovdověla ve čtyřiceti osmi a to mělo silný dopad na naši rodinu. Jsme přítelkyně, žijeme v sousedících domech a vidíme si navzájem do kuchyně. Moje postava ve filmu je však právě v nejhlubším odporu vůči postojům své matky. Zoufale se chce dostat pryč z domu, ve kterém ošetřovala svého zesnulého muže, takže když vidí, jak se její matce klepe ruka, vyjede na ni „Přestaň!“ Co však skutečně říká, je samozřejmě „Nebuď nemocná a nenuť mě tady zůstávat a starat se o tebe.“.“

Rickman se připojí „Je to chvíle, kterou zažijí mnozí, bod, kdy se role vymění a dítě se musí stát rodičem.

Buď si přiznáte odpovědnost a pečujete o své rodiče, nebo ne,“ doloží ještě herec, jehož vlastní matka zemřela během postprodukce filmu. „Podobně jako Emmina matka, má máma taky ovdověla mladá – já jsem byl druhý ze čtyř dětí a ona nás vychovala úplně sama.“

Žádná žena v Zimním hostu nemá milostného partnera, takže v tomhle smyslu jsou taky samy. Thompsonová však nezapomene podotknout, že jejich životy rozhodně nejsou prázdné.

„Jsme přesvědčováni, že milostný vztah je nadřazen všem ostatním, které jsou sice hezké, ale není to ono,“ říká s rozhořčením. „Romantická láska se ve všech vztazích dává na první místo, asi proto, že nabízí únik z reality. To je samozřejmě blbost, protože nepřetrvává a kdo říká, že jo, lže.

Stále ji hledáme, protože jsme jako krysy v tunelu, hledající sýr tam, kde prostě žádný není,“ směje se. „Rozdíl mezi krysou a člověkem je ten, že krysám to nakonec dojde; lidi, naopak, tápou dál v bezsyrém tunelu, ubezpečujíc se „jednoho dne se to stane, prostě to vím.“.“

„Byl by to skvělý název filmu: Bezsyrý tunel,“ říká Rickman se smíchem. „Na to bych se šel podívat.“

Zimní host je malý přemýšlivý náladový kousek a je tak vzdálený od filmů přecpaných speciálními efekty, jak si jen možno představit. Dost tedy člověka překvapí, když slyší Rickmana poznamenat, že „technicky se to nedalo udělat dříve než právě teď. Bylo by nemyslitelné natáčet v lokalitě tak chladné, aby zamrzlo moře, takže naše zmrzlé moře bylo vytvořeno v počítači.“

Přidává se Thompsonová: „Led je silná analogie stavu nás samých. My taky ztuhneme, když nejsme schopni vyrovnat se se změnou a tyhle lidi pozorujeme, jak se něco v nich láme. Něco jako tektonická deska v nich se nepatrně pohybuje a umožňuje jim vystoupit z toho zmrzlého okamžiku a jít vstříc další kapitole v jejich životech.“

Zimní host naznačuje, že to, co tyhle postavy určitě najdou v další kapitole svých životů, jsou chvíle osamělosti; ke konci se film změní na meditaci o osamělosti a věcech, které lidi dělají – správných i nesprávných – aby se jí vyhnuli.

„Tenhle film hovoří, že osamělost tady jednou je a je třeba se s ní vypořádat,“ říká Thompsonová. „Lidi se jí samozřejmě urputně snaží vzdorovat, ale osamělost je něco, z čeho se dostanete a hodně vás to naučí. Jedna z hezkých věcí na tomhle filmu je, že naznačuje, že ať už se ocitnete v jakékoli životní situaci, neměli byste ji brát jako nějakou nemoc. Z mnoha amerických filmů vyplývá, že jakákoli forma neštěstí se prostě nedá unést a šťastný konec je něco nezbytného, no já s tím nemůžu souhlasit.

Jsem přecpaná všech těch filmů zaměřených na teenagery,“ říká. „Ne že bych  nechtěla, aby točili Hledání ztracené archy, protože to je jeden z mých oblíbených filmů, no je mi špatně, když popkultura zinfantilňuje lidi. Umělci jsou odpovědní za vyjadřování názorů nás všech, nejenom lidí, co se zmítají v mukách nejromantičtější části svého života hnané fantasii. A to je také jedna z věcí, co se mi na Zimním hostu tak líbí – říká totiž „podívejte, pocit existenčního zoufalství můžete zažít i ve dvanácti, tak hleďte z toho vyrůst!“.“

 

     

Nahoru