|
Ze života pana Herce
Autor: Wixie
Už zase! Už zase hraju
padoucha! Prý Smrtonosná past 5 – hlavní zápletka – jednovaječné náhle
se objevivší dvojče Hanse Grubera se rozhodne pomstít svého bratra.
Infantilní a bez nápadu, ale honorář dostatečný. Tak proč ne, že.
Nechávám si na obličej
patlat divný pudr a silou vůle přemáhám kýchnutí. Ze zvyku si v duchu
opakuji svou úlohu při poslední scéně. Sehrát pěstní souboj s Brucem,
pak prostřelit okno a nechat se z něj vyhodit. A pokud možno stejně
stylově jako v prvním díle.
Dál už nad tím nepřemýšlím,
naopak se pokouším koncentrovat na svůj výkon v dalších minutách a
navodit hlasivkám mírný německý akcent.
„Now, I have a machine gun.
HO-HO-HO,“ slyším říkat po několika minutách sám sebe a v duchu se
poplácám po rameni. Za tak tvrdý přízvuk by se nemusela stydět ani
Angela Merkelová. Jsem sám se sebou spokojený a už mi ani nevadí, že
stejná věta zazněla i v jedničce. Ani ten namyšlený scénárista není
neomylný.
O měsíc později –
natáčení závěrečné scény
Nebaví mě hrát padouchy, i
když mé fanynky tvrdí, že jsem sexy, když hraju mizeru. Prý umím i
excelentně umírat. Ale může mi někdo vysvětlit, proč musí padouch
vždycky umřít? Nebaví mě to. Už toho tréninku na vlastní skon mám dost.
A ještě ke všemu jsem dostal chuť na sklenku vína. Červeného.
Volá mě režisér, a tak se s
jemným praskotem v kloubech zvedám ze židle. Při cestě na plac mi
aranžér vrazí do ruky pistoli a rychle mi vysvětluje, co je to spoušť.
Přeměřím si ho pohledem á la šerif z Nottinghamu a přidám zdvižené obočí
ve stylu Severuse Snapea. Pochybuje tu snad někdo o mých hereckých
kvalitách? To, že tu věc držím jak prase kost, ještě neznamená, že jsem
totální ignorant. Jen nerad střílím. A umírám.
A v tu chvíli mě to napadlo.
Kdo říká, že dnes musím umřít já? Scénář? Ale kdeže! Vždyť přeci film
dělá herec, ne nějaký kus papíru. Neznatelně pozdvihnu koutky rtů a dal
bych honorář za to, že se mi zalesklo v očích. Máš to za pár, Bruci!
Po několika nekonečných
minutách, prosycených pokyny režiséra, se jde konečně na věc. Umně se
uhýbám Bruceovu asi stokrát zpomalenému levému háku, a o tom, že je úhel
záklonu pro kameru ten pravý, mě přesvědčí až protestující páteř.
Napřáhnu se k odvetnému úderu. Zpomaleně zasazuji soupeři zdánlivě tvrdý
úder a využívám jeho pádu k prostřelení okna za ním.
Tak pojď na mě, dělám na
Bruce vyzývavé gesto a on se ušklíbne, protože ví, že si zase bude moci
vychutnat moment, kdy mě shodí z budovy. Tedy myslí si, že to ví.
Využívá mé hrané
nepozornosti a vrhá se na mě. Nepočítá však s mým úskočným manévrem.
Dělám krok stranou, chytám ho za paži, dalším rychlým krokem se ocitám
za jeho zády a pak stačí jen mírné šťouchnutí a on padá přes okenní
římsu. Vítězoslavně se usmívám do kamery, když slyším hlasité žuchnutí
na žíněnku doprovázené překvapeným heknutím.
„Yippee-ki-yay, Mistr Cowboy,“
neodpustím si poslední hlášku na kameru a mizím z placu. Nutně potřebuji
víno.
„Héj, Alane, kam si myslíš, že jdeš?!“ volá na mě zmatený režisér.
„Jdu najít nějakou hospodu,“ odvětím otráveně a konečně se vypařím.
Po nějaké době, když si
objednávám druhou láhev vína, mě napadá, že jsem vlastně propásl Bruceův
výraz ve chvíli, kdy letěl oknem. Budu muset říct Melanii, aby mi
sehnala nahrávku. Hloupé je, že za to zase bude něco chtít. Minimálně
dvacet podpisů na fotky pro fanynky budu muset naškrábat.
Nemám rád podepisování. Snad
ještě víc, než umírání.
KONEC
|