|
Konečné rozhodnutí
Autor: Silence
Růžová… Růžová?
RŮŽOVÁ?!! Víčka poplašeně zamrkala.
Nic.
Hubené prsty rychle setřely poslední pavučinky spánku z nevěřících očí.
Žádná změna. Tak tedy poslední zkouška – neoblíbený štípanec do tváře.
„Auuu! Sakra!“
Výsledek
– ano, určitě je vzhůru a všechno kolem je… opravdu… tak… tak ohavně …RŮŽOVÉ!!!
Postel
růžová, koberec růžový, tapety pro změnu růžové s modrými kytičkami a...
ano, tamhle je osvěživě zlatý svícen s …růžovými svícemi! Snape se
rychle napřímil a zhnuseně odkopl růžovou přikrývku. Jeho bílá kůže
probleskla tou růžovou záplavou jako paprsek světla. V další vteřině se už
po ní zběsile natahoval.
-Nahý!!
Nikdy nespal nahý! Vždyť ve
sklepení pěkně fouká a pak ta strašná ostuda, kdyby se to někdo dověděl!
Zamrazilo ho. Co když je to nějaký studentský žertík?! Co když se Potter a
jeho kamarádíčkové právě teď někde schovávají a náramně se baví?! Deka se
rázem ocitla až u jeho nosu a očka podezíravě prozkoumávala pokoj. Po půl
hodině napětí zjistil, že… nic. Nezjistil vůbec nic. Nikde žádné zavrzání,
žádný potlačený smích, ani nádech.
„Paranoiku!“
okřikl se nakvašeně.
Takže uvažuj. Spletl sis dveře. Tohle očividně není tvůj pokoj. Byla tma,
to víno a tak vůbec…
„Ale hergot, kam se poděly mé šaty?! A hůlka?!“
Prstíky pravé nohy se hrdinsky dotkly chlupatiny rozvalené pod postelí.
Levé je zdráhavě následovaly. Chvilka navyklého tápání. Ha! Pantofle!
Jedna. Dvě. A teď rychle obout a hledat ztracené šatstvo. Ne, ta deka
nesmí sklouznout! Proč se ta noha nemůže dostat do … do…
-„Áááá!“
zařval odporem.
Bylo
to měkké. Bylo to růžové! Bylo to ušaté! Byly to bačkůrky s podobou
roztomilých králíčků! Zubily se na něho!
Snape je okamžitě
odhodil jako páchnoucí mršinu a poodstoupil, aby se od nich dostal co
možná nejdál. Ne, tohle skutečně není jeho pokoj! Už jen pomyšlení na to,
že by pod jeho postelí mohlo ležet něco takového! BRRR! Do jakého brlohu
to sakra vlezl?! Na hradě bylo mnoho dveří. Mnoho dveří, mnoho tajemství.
Tohle by však raději neobjevil. Kdopak asi přijde a vyčte mu, že spal
v jeho postýlce? Trellawneyová? Kdepak. Málo šátků, šál a mystických krámů
a hlavně málo sherry. McGonagallová? Ne, ta ne. Ale proč vlastně ne? Hraje
si na přísnou drsňandu, ale večer se vrací do svého malého růžového
pokojíčku pro panenky.
„Minervo, Minervo,“ ušklíbl se.
Ta
představa se mu velice zamlouvala.
Nebo třeba Kratiknot? Ty ohyzdné bačkory byly poněkud menší… Ne, tohle se
mu už tak nelíbilo. Vyvolávalo to nejrůznější dohady a asociace, na které
je lepší nemyslet.
Teď však nesmí uvažovat nad hloupostmi. Musí se soustředit na hledání
svých šatů, hůlky a rychlý návrat do normálního šedivého světa. Skříň se
zdála být dobrým začátkem. Otevíral ji podezíravě pomalu s nutkáním
uskočit, pokud z ní vypadne nějaká další šerednost. Za chvilku už děkoval
své prozřetelnosti, že se obrnil předem. Obsah skříně skrýval pár
podivných uzlíčků. Z jednoho se vyklubala červenožlutá kostkovaná košile.
Z dalšího trávově zelené kraťasy s oranžovými proužky.
„Merline, zač mě trestáš?!!
Tohle na sebe nenavléknu, ani kdybych měl projít celým hradem nahý!“
No..., ono mu
asi nic jiného nezbude. Pokrývku si přitáhl těsněji k tělu a vykročil.
Když bude rychlý a bude mít trošku štěstí, mohl by proklouznout chodbami
neviděn. Zavrzání dalších dveří mu umožnilo únik z ložnice. Avšak barevnou
úlevu nepřineslo.
Snape
vstoupil do malého růžového salónku velice obezřetně. Pohled vlevo –
otevřené okno rozjásané slunečným ránem, stolek s čerstvými růžemi a
titěrnými dárkovými krabičkami. Pohled vpravo – úděsný květinový gauč
obsypaný střapatými modrými polštářky. A přímo před ním - konečně něco, co
poznává!
Krb a police s knihami, které mu vzdáleně připomněly jeho milovanou
knihovnu. Pravdou je, že mu celkově ta místnost připadala poněkud známá.
Barevně zvrácená? Ano. Přecpaná nesmyslnými předměty? Ano. Ale přesto tak
znepokojivě povědomá. Na krbové římse sice rozjařeně skotačila přátelská
horda keramických štěňátek a knihy se honosily názvy jako S láskou navždy
a Milionářova snoubenka, jenže i tak tu převládalo něco… prostě pocit, že…
že stojí ve své totálně zmrzačené, …ale pořád ještě své KNIHOVNĚ!
Děsivé podezření ho ihned vehnalo zpátky do ložnice. Tady také! Díky tomu
odpuzujícímu sladkému nánosu si toho nevšiml, avšak nyní jasně rozeznával
obrysy svého kdysi tak krásného temného nábytku.
„Mortiano, ochraňuj mě! Tohle nemůže být pravda!“
Jenže…
jak si to ověřit? Před spaním si přece četl ten starý svazek zapomenutých
kleteb. Musí tam ještě být! Ano, určitě ho položil na stolek vedle
postele. Vázaný v kůži, řádně ohmataný časem – nádhera. Dal ho přesně sem,
kde teď leží …. Příručka pro zamilované páry aneb Jak udělat svou
partnerku šťastnou?! Snape se jí štítivě dotkl. Pravá! Žádná halucinace!
Na titulní stránce spatřil věnování:
„Mému
drahému Severuskovi
jako svatební dar
věnuje
s láskou
jeho milovaná Cranky“
-
-
-
Možná… možná by nebylo … tak úplně špatné … se konečně ...NADECHNOUT!
Nádech! Výdech! A tak pořád dokola. Jen zženštilci by se teď chtělo
omdlít. Ani zvracení není ten nejlepší nápad. Dýchat. Zklidnit se. Panika
se nepřipouští. Musí zapojit svůj ledový úsudek. Najít logické vysvětlení
pro tenhle blázinec. Ale ještě předtím….
-„CRANKY! Kdo je, krucinál, nějaká
CRANKY?!“
Křik
doprovodil nebohou brožurku na cestě za ušatými bačkůrkami a Snapea
nastartoval k zlostnému chození napříč místností. Je čas na logické
myšlení! Hezky krok za krokem. Cos dělal včera večer? Něco zvláštního? Ani
ne. I když… Grangerová se na něj tak nějak podezřele culila… AHÁ! Je to tu
zase! Potter a jeho spolek! Třeba mu dali něco do jídla. Takže vidiny?
-Ne. Hmatatelný důkaz.
Noční můra?
Vždyť se přece štípnul!
Jiné nápady?
Co takhle… – ne!
Nebo třeba… Hloupost!
Možná něco jako… Kdepak. Nemá to smysl.
Nejlepší bude dostat se co nejrychleji do svého kabinetu. Tam určitě
najde nějaký ten starý hábit a své milované knihy. Pokud existuje rozumné
řešení této záhady, přijde na něj snáze tam než v tomhle nepřijatelném
růžovém pelechu. Dobře. Teď plán.
Projde
tímhle holčičím královstvím. A pak… U dveří pozor! Rozhlédnout se! Deku
důkladně uvázat!
…Drží ten uzel pořádně?
-Fajn.
Nikde nikdo?
Tak do toho! …A při zdi!
Tamhle je
krásný, temný kout! Rychle! Skrč se! Uff, to bylo o fous! Kde se tu sakra
vzalo najednou tolik lidí?! Za roh! Přeběhnout chodbu. Počkej! Tak na tři.
Raz…, dva… a…
-„SEVERUSKU!!“
Otočil se.
Houpavou chůzí se k němu pomalu blížila… hmota. Vypadalo to jako rudý
rosol nacpaný do příliš těsné růžové roury. Bylo to široké, blonďaté a
přetékalo to na všechny strany. Široký úsměv rozpůlil to, co bylo nejspíše
hlavou, na dvě poloviny a rozprostřel arzenál křivých zubů.
„Ty můj malej mazlíčku! Ty jsi mi šel naproti? To je od tebe tak
roztomilé! A ani ses neoblíknul? Ty můj blázínku!“ švitořila ta rosolovitá
masa vesele.
„To bude nějaký omyl, … dámo,“ pronesl odměřeně, pátrajíc po vhodném
způsobu úniku.
„Ty jsi ještě celý rozespalý, viď? Máš ještě zalepená ta svoje miloučká
očička, že nepoznáš svou milovanou Cranky. Ty můj manželíčku, však já se
už o tebe postarám.“
Tak
tohle je tedy ta CRANKY! Náhle se jedna sulcovitá část oddělila a chňapla
ho kolem ramen. Ta tíha mu podlomila kolena.
„Tak hezky pojď. Jdeme domů.“
„Promiňte, ale dokážu se o sebe postarat sám! A teď kdybyste byla tak
laskavá a pustila mne,“ pokoušel se Snape vykroutit ze sevření. Avšak její
paže mu stále visela kolem krku jako nějaké obří chapadlo znemožňující mu
jakýkoliv pohyb kromě toho, který určovala její robustní majitelka. Přesto
přineslo jeho úpěnlivé snažení i jeden malý a velice nečekaný efekt. Uzel
se začal pomalinku uvolňoval. Nejprve jen tak nenápadně. Pak se odvážil
trochu víc. Mnohem víc. A ještě kousek. Až… deka zradila! Svezla se
k zemi jako spuštěná opona a zanechala Snapea a jeho nahotu o samotě.
„Jééééé! Podívejte! To je
Snape! Chachachichi!“
Nikdo
asi neví, proč se v takových chvílích vždycky přiřítí chumel posměvačných
a řádně vykulených studentek a jiné chamradi. Ale nyní tam byl a Snapeovy
jindy tak okamžité reakce si na několik sekund vzaly překvapenou zírací
pauzu. Pak už jen zachraňovaly, co se dalo, avšak nebylo toho mnoho.
Nakonec se na jeho zahanbené tělo převalil velký růžový stín a utopil ho
ve své měkké náruči.
„Vidíš, ty můj rošťáčku! Teď mi tě všichni okukují! Pojďme rychle domů a
já si tě obleču. Vždyť za chvilku k nám přijde na čaj má matka! Ta by se
nasmála, vidět tě takhle! Chachacha!“
Snape
se na protest nezmohl. Přidušen v objetí své takzvané „manželky“ se nechal
odvléci až ke dveřím, ze kterých se tak toužil vrátit do normálního
bradavického sklepení. To oblečení vskutku neměl podceňovat.
Zrcadlo bylo nemilosrdné. No, alespoň že ty pitomě krátké kalhoty jsou
zelené. I když tak nasládle.
-Ne, co si to namlouvá. Vypadá jako… jako….
„Mudla!!
Vypadám v tom jako nějaký pitomý mudla!“
„Ale kdepak, lásko. Vypadáš
naprosto k sežrání! Pojď ke mně, ať ti to dokážu!“
„To raději ne.“
„Ale no tak. Něco ti ukážu.“
„Opravdu pochybuji o tom, že bych to chtěl vidět.“
„Ty jsi mi dneska nějaký mrzout, miláčku. Copak? Vstával jsi po té své
malé, rozkošné prdýlce, nebo co?“
„To rozhodně ne! A byl bych velmi rád, kdybyste nechala mne a všechny
části mé osoby na pokoji.“
„I ty můj velmi nevrlý manželi!“ chichotala se Cranky bezstarostně vůbec
si nevšímajíc jeho podrážení. „Kuk!“
Když se mu podařilo zaostřit na předmět, který se tak znenadání octl
před jeho zrakem, byl by radši, kdyby se narodil jako slepý mrzáček. Na té
fotografii mu to skutečně příliš neslušelo. Snad to bylo tím neuvěřitelně
šťastným úsměvem ve tváři. Ale to, co se s ním na ní drželo za ruku! Ano,
rosol. Tentokrát vtěsnaný do bílých volánků a závojíčků. Dokonalá fotka z obludária!
A co víc – ta dvojice na obrázku se smála, objímala a …LÍBALA!
„No, není to tak
nejnádhernější svatební fotka?! Jak nám to tam spolu sluší! A vzpomínáš na
svatební noc?! Byl jsi jako tygr! Wrau! Úplný zvíře!“
…Jedna,
dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm… Jedna, dva… Klid! Jen zachovat
klid. Nenápadně se protáhnout kolem postele k otevřeným… Ale přitom si
dávej pozor na její pohyby! Vždyť ona se nebezpečně přivalila až…
Ona se po tobě sápe!!
„Pamatuješ,
jak jsi mi rozerval šaty?“ šeptala mu rázem roztouženě do ucha a její
buclaté ruce odhodlaně šmátraly po skulinkách, kudy se dostat na jeho
břicho.
„Leda že bych toužil rozervat vás. A okamžitě mě přestaňte osahávat!“'
„Ale copak copak, ty můj Casanovo? Nemáš náladu? Však já už ti jí
spravím!“
Její prsty sjely do nižších oblastí. Přesněji tam, kde…
-„Áááá!
IHNED ZE MĚ SUNDEJTE TY SVOJE PRACKY!!“
Neposlechla. Dokonce zapojila
do akce i svoje masité rtíky! Snape se ji pokusil odstrčit, ale narazil
jen na nechutně se převalující válce tuku.
„Nelechtej mě!“ vykřikla laškovně, pokračujíc ve svém milostném vzplanutí.
Co teď?! Ona ho snad znásilní!
„Slezte ze mě, ženská! HNED! ROZUMÍTE?! HNED!!
-NE, TAM NEŠAHEJTE! NECHTE TU KOŠILI NA POKOJI! NECHTE MĚ!!
NÉÉÉ…“
***
Probudil se. Ložnicí prostupovalo zamračené ráno a přes okolní čerň
přelétl osamělý sluneční paprsek. Čerň? Ano, ČERŇ!
„Konečně! Konečně zase jednou uklidňující, normální barvy!“ oddychl si.
Zároveň se však poplašeně rozhlédl kolem sebe.
-Ne, ani stopa po té strašné ženské. Takže to byl opravdu
jen sen. Co sen?! Noční můra!
Za pár
minut si už s potěšením prohlížel svůj odraz v zrcadle. Ten hábit mu teda
fakticky sekne! A jeho hůlka? Pěkně ve střehu! Dokonalý pohled! Ale co je
to tamhle? Není to…?
„…Lektvar Prozření!“
Průhledný flakónek se zatřpytil na noční stolku. Byl prázdný. Už si
vzpomíná. Takový nepatrný, bezvýznamný experiment!
„Vypij slzu prozření, co po smrti je, uzříš v ní,“ zarecitoval omámeně.
Proto tedy… Ano. Lektvar ukazuje zvědavcům jejich budoucnost.
Jejich posmrtný život! A jemu ukázal… Co vlastně? Ráj? To těžko!
Takhle by jeho ráj nevypadal, ani kdyby mu někdo ukradl mozek. Tak peklo?
Jo, to sedí! PEKLO!! Zachvěl se.
Kruci! Proč
já radši nezůstal tím hodný chlapečkem?!
Protože je to jenom pro bačkory!
Ale možná se dá ještě něco napravit…
…Uvidíme.
***
„Ne,
Longbottome, opravdu by ten lektvar neměl létat ve vzduchu! Vy jste ten
největší…“
‚Mysli na peklo! Peklo! Už po smrti! Peklo!
CRANKY!‘
„Vy jste ten největší…
nemotora, kterého znám. Ukliďte to a po hodině za mnou přijďte a já vám
znovu vysvětlím, v čem byla chyba.“
Pokusil se i o laskavý pohled a mírné pousmání. Zbyla z toho však pouhá
křeč v obličeji. Na tohle zkrátka nemá. Snad pravidelným cvičením by mohl…
Ksakru, proč na něj všichni tak civí?! Weasley si dokonce ťuká na
čelo… K čertu s tím! Nebude tady přece pro smích těmhle břídilům…!
Peklo?! Pch! Čajíček
proti tomu, co nyní předvede těmhle nedomrlým krysám! Do smrti ještě
daleko… Dost času na přípravu domácího násilí pro jeden rozklepaný rosol!
Ale teď:
„WEASLEYI,
POTTERE!! Strhávám každému deset bodů za pitomé pošklebování a
přidávám každému domácí úkol navíc!“
KONEC
|