ZPĚT do Knihovny nebo na Novinky

Nepoužívejte tuto povídku na jiných stránkách bez svolení jejího autora. V případě dotazu mě prosím kontaktujte. Děkuji!
Při neoprávněném použití se dopouštíte krádeže autorského díla, což je proti dobrým mravům a zároveň protizákonné!

  
Čelisti
Autor: Laura

Přišla jsem zrovna z práce, oklepala z bot sníh, podrbala za ušima Kocoura a honem otevřela svůj notebook.
‚Musím využít čas, než přijde z práce a nachytá mě.‘
Chtěla jsem dopsat povídku a vyřídit maily, dokud je na to klid. Jenže sotva jsem otevřela mailovou schránku...
„CRRRRR!“
‚To snad ne! Jednou přijdu dřív z práce a on zrovna musí takhle spěchat domů?! To je zákon schválnosti...‘ zklamaně jsem vstala a odšourala se ke dveřím.
„No, to je dost!“ zazubil se a dral se dovnitř.
„Copak, že tak brzo?“ pokusila jsem se o jakože-mile-překvapený úsměv.
„Prostě jsem skončil dřív,“ znovu se zazubil a to už mi přišlo podivné.
„Co se stalo?“ podezíravě jsem si ho prohlédla a zaostřila na batoh, který držel – zmuchlaný – pevně v podpaždí.
„Něco jsem ti přinesl.“ Jako by se nemohl dočkat, až mi to „překvápko“ ukáže.
‚Tak to bude nějaká kravina.‘ U důležitých překvápek se totiž odjakživa tvářil děsně nenápadně. Jásal zásadně jenom nad blbostmi.
„Ale nejdřív se snad vyzuješ, ne?“ pousmála jsem se.
„To mi neuvěříš!“ Vůbec neposlouchal, ale mimoděk odkopl boty do kouta, svlékl bundu a stoupl si ke stolu v kuchyni. Opatrně rozepnul batoh a potom položil na desku stolu... velkou houbu.
„Ehm, to je ono?“ povytáhla jsem soustrastně obočí.
‚Sice je vášnivý houbař, ale tohle už hraničí... Najde jednu houbu – ačkoliv v prosinci je to opravdu neobvyklé, ale proto snad nemusí být u vytržení...‘
„Víš, co to je?“ nadšeně se na mě otočil.
„Pravák?“ střelila jsem od boku netrpělivě.
‚A takové to mohlo být užitečně strávené odpoledne...‘
„To NENÍ pravák,“ ztišil hlas s širokým úsměvem.
„Tak co to je?“ vzdychla jsem a sesula se na kuchyňskou židli.
„To nikdo neví! Ale určitě je to úžasná věc!“ odmlčel se dramaticky. „Kousni si...“
„Co?!“ přerušila jsem ho a překvapeně zamrkala. „Mám kousat do syrový houby, když ani nevím, jestli je jedlá? Zbláznil ses?!“
„Kliiid,“ protáhl s úsměvem. „Já si taky kousl...“
„No, tak to je mi už jasný, co ti je!“ rozčileně jsem vstala.
„Ale ty to nechápeš, to není žádná lysohlávka!“ rozesmál se.
„To vidím taky. Tohle je totiž patrně nějaká Muchomůrka bílá a tys opravdu překonal mé očekávání - jsi ještě větší magor, než jsem vůbec tušila! Najdeš divnou houbu a nenapadne tě nic lepšího... než ji sníst?!?!“ konsternovaně jsem třeštila oči.
A on se pořád jen smál... Mezitím mě popadl za rámě a dovedl k oknu. Mlčky ukázal na parkoviště před domem.
„Co jako?“ rozčileně jsem pohodila hlavou.
„Vidíš toho hammera?“ culil se.
„Jako to obrovský auto? Vidím. A co?“
„To je moje!“
„Cože?!“
„Tedy naše, jsem chtěl vlastně říct,“ nepochopil můj zběsilý výraz.
„Potřebuješ léčbu,“ usoudila jsem a chystala se odkráčet.
Ale zadržel mě.
„Tak už mě konečně poslouchej! Tu houbu jsem nenašel, ale koupil! Ten Vietnamec říkal, že je kouzelná a ona JE! Přál jsem si hammera a mám ho! Stačí si jen kousnout! Zkus si to!“
Můj šok nemohl být větší.
„Ty jsi fakt... cvok... to je strašný, co budu dělat?“ chytla jsem se za hlavu a pokoušela se vzpomenout, jaké je číslo na Bohnice, záchranku nebo alespoň hasiče.
„Tak fajn, ukážu ti to. Přeji si láhev šampusu,“ řekl odhodlaně, popadl houbu a hryzl do ní.
„KRISTEPANE!!!“


„Myslím, že bychom měli začít pomaloučku, nenápadně... Nemůžeme si tu najednou vystavět sídlo a prohánět se kolem něho na koních... Možná bychom se radši měli odstěhovat někam, kde nás nikdo nezná...“ uvažoval, zatímco v pololeže otevíral třetí láhev pravého champagneského, ročník 1998 – ten se prý nezvykle skvěle vydařil.
„Hmmm...“ kousla jsem zasněně do ambrózie.
„Posloucháš mě vůbec? Nebo tě ta božská jitrnice úplně omámila?“
„To není jitrnice, ale ambrózie, pohane!“
„Ale vypadá to skoro tak,“ pokrčil rameny. „Dej mi ochutnat.“
„Ne. Já si ji přála, ne ty. Ty máš auto!“ ohradila jsem se asertivně.
„Tak si to nech,“ mávl rukou. „Když už jsi na to vyplýtvala jedno přání...“
„Tomu říkáš plýtvání?! Mám jen tři životní přání, a tohle bylo jedno z nich! Potom chci už jen dům na útesu... a kolem olivový háj, v něm psací stůl a od něho výhled na moře...“
„Prosím tě, ten stůl vynechej - to snad doma máme!“ zaťukal si na čelo. „Přemýšlej jen o tom, co je nedosažitelné!“
„No dobře, pořád... A neřvi na mě, nemůžu se soustředit,“ zadumala jsem se.

            Své třetí přání jsem měla dávno jasné, ale potřebovala jsem si ho ještě promyslet.
‚Musím to nějak šikovně zformulovat. Tak, abych z toho vytěžila maximum!‘
A tak jsem přemýšlela a on pil...

‚Kašlu na to, houba ví, co chci, pochopí to snad i beze slov,‘ řekla jsem si nakonec; vstala z podlahy, překročila zbytky hostiny i spícího spolustolovníka a otevřela skříň.
‚Ták, co si vezmu na sebe?‘
Ne, že bych zrovna měla na výběr. Jediné slušné šaty mám ty krátké večerní, které se nosí bez podprsenky a odhalují půlku zad.
‚Budu si muset přes to něco vzít, pokud nechci, aby oslepl hrůzou...‘
Ještě vyčistit zuby a... ‚Fuj, proč je ta houba tak hnusná?‘


...

„Expeliarmus!!!“
„Ááááá! ...Au. Takhle vítáte hosty?!“ promnula jsem si zátylek. Roh skříně, na kterou jsem byla odmrštěna, byl opravdu ostrý.
Potom – když se mi rozetmělo před očima, zvedla jsem s obavou pohled. Skutečně stál nade mnou - celý v černém, ve tváři opravdu dost podoben mým představám, tmavé vlasy však měl dlouhé zhruba až na lopatky...
Chvíli na mě koukal mlčky, potom znovu zvedl hůlku.
„Ne, už ne, prosím, to vážně stačilo,“ přikrčila jsem se.
‚Tohle přání jsem tedy nedomyslela... Ale na druhou stranu... umřít jeho rukou - pořád lepší než drátem do oka...‘
„Omnia lingua scio!“
„Moment, tohle přece není kletb...“ zarazila jsem se, protože jsem si uvědomila, že mluvím nějak divně. „Jakou řečí to mluvím?“ Tohle určitě nebyla angličtina ani nic, co bych vůbec kdy slyšela.
„Právě jsem vás naučil všechny jazyky. Mimo jiné i jediný pravý a skutečný jazyk kouzelníků. ...Není vám na té zemi nepohodlno?“
‚Sakra! Člověk se navlíkne do nejlepších šatů, punčoch a střevíčků na podpatku a pak se tu válí na zemi mezi nějakým sajrajtem... Fuj, co to je... Kus nějaké muří nohy... Měla bych se asi radši postavit...‘
„Za to první kouzlo se omlouvám... reflex,“ pokrčil rameny a posadil se do křesla za psací stůl. Tam si klidně založil bledé ruce na klíně.
„Co pro vás mohu udělat?“
‚To se mi snad zdá... On je zdvořilý?!‘
„Omlouvám se, že jsem sem tak vtrhla,“ rozpačitě jsem se posadila naproti němu na již poněkud méně pohodlnou židli.
„Sedíte mi na herbáři.“
„Éé, pardon,“ nadzdvihla jsem se, vytáhla knihu a položila ji s úctou na stůl. „...Tedy, ještě jednou se omlouvám, ale dostala jsem možnost si něco přát...“
„Co to bylo?“
„Mluvit s vámi.“
„Na to se neptám. Co to bylo za kouzelný prostředek?“
„Nějaká houba, taková velká, světlá...“
„Stačí. Už vím která. Tak dál, k věci.“
„No, to je v podstatě vše,“ odtušila jsem a zatvářila se provinile.
„V tom případě se vám přání splnilo, já děkuji za návštěvu a nashledanou.“
„Ehm, nashledanou... ráda jsem vás poznala,“ smutně jsem se zvedla.
‚Jenže kudy odtud?‘
Musel vidět můj tápavý pohled.
„Vy jste si tu houbu nevzala s sebou?“ zamračil se.
„Ne. Nechala jsem ji doma na stole...“
„V tom případě, bohužel, budete muset počkat, až vyprchá její účinek. U nás totiž tuhle látku ministerstvo zakázalo - je návyková. Takže vám nemohu pomoci s návratem zpět.“
„A jak dlouho to trvá... ten účinek?“ V duchu jsem se zatetelila štěstím.
„Půl druhé hodiny je maximum. Ale to snad nehrozí,“ sjel mě pohledem. „Kolik vážíte?“
„Mmm... nevím...“
‚Nezdvořák!‘
„Kolik jste toho snědla?“
„Kousek,“ ukázala jsem mezi prsty mezírku tak na palec.
„To odbouráte brzy.“
‚Sakra, to sebou musím tedy hodit!‘
„Rozumím. Ale než to odbourám... smím se zeptat na několik maličkostí?“
‚Jste vážně taková svině? Gay? Masochista? A co jste vlastně měl s Lily Evansovou?‘ Otázky se mi přímo draly na jazyk. Kéž by mi alespoň na jednu odpověděl!
Temné oči se pevně upřely do mých a ten pohled mi proběhl žilami jako plamen.
‚Kruci, čte mi myšlenky, a teď mě zabije! Škoda, že tak brzo...‘
„Ptejte se.“
‚Cože???!!!‘
„Eh, tedy....“
‚Jste gay... ne to nemůžu... masochista... to taky nejde... Lily – no, to radši už vůbec ne...‘
„Tedy... ehm, hrozně by mě zajímalo, jestli skutečně stojíte na straně Řádu nebo...“ Na dokončení věty se mi už nějak nedostávalo dechu, když jsem uviděla, jak se mu prohlubuje vráska mezi obočím.
„Odkud to víte?“ Zdál se klidný, ovšem to bylo určitě jen zdání.
„Z... knihy,“ vykoktala jsem.
„Z jaké knihy?“ Nepatrně se napřímil.
„No... z Harryho Pottera od Joanne Rowlingové...“ (při tom jméně se mu zablesklo v očích) „...copak vy nevíte... vy nevíte, že jste postava z... knihy?“
‚Jestli jsem první, kdo mu to řekl, je to jasné - umřu.‘
„Já nejsem postava z knihy... Ta kniha vyšla i v tom... vašem jazyce?“ zamračil se.
„V češtině? Ano. Myslím, že vyšla ve všech jazycích.“
„Odporné,“ zadumal se.
„Tedy... eh, vy jste říkal... něco v tom smyslu, že nejste postava...?“ obezřetně jsem vážila slova, jenže dychtivý výraz mě musel beztak prozradit.
„Ne. Slečna Rowlingová byla naše studentka,“ odvětil prostě.
„???!!!“ spadla mi čelist.
„O té knize jsme věděli. Ovšem jen o tom, že vyšla v angličtině...“
„Joanna studovala v Bradavicích?! Za vás? Ne, to je nesmysl... to nevychází...“
„Nevychází co?“
„Váš... její... věk přece... Nebo jste byli spolužáci? Aha! Ona se popsala jako Lily...!“
„Omyl,“ zarazil mě chladně. „Máte příliš bujnou fantazii, nic takového. Učil jsem ji sedm let lektvary.“
„Ale to přece časově nepasuje!“
„Proč by nemělo?“
„To by vám muselo být nejméně...“
„Sedmdesát.“
„...což vám není...“
„Je. Já nejsem mudla, slečno.“
„.....!!!“ Kdybych měla ještě jednu spodní čelist, ležela by teď na podlaze vedle té první.
‚Vypadá mladší než Rickman ve filmu, a je mu sedmdesát!? Proč já musím být mudla, zatraceně!!! ‘
„Ehm, to znamená, že Joanna je čarodějka? Z jakého důvodu tedy žije mudlovským životem?“
„Na to se mne neptejte. Kouzlit celkem uměla, ačkoliv rodiče byli, myslím, oba mudlové... Lektvary jí ovšem samozřejmě nešly.“
„Samozřejmě,“ uklouzl mi krátký jízlivý úsměv. „Ale jak jste se vyrovnali – vaše kouzelnické společenství – s tak obrovským únikem informací? V té knize je přece všechno – kouzla, jména, vaše zvyky... Jak tohle mohl Brumbál a vlastně i ministr dopustit???“ V mozku mi hučelo jako v úlu, dychtila jsem, aby mi všechno vysvětlil! Jenže on se nezdál zrovna dvakrát sdílný – seděl ve svém křesle a chladně si mě měřil - jako nějaký zvláštní druh rostlinného organismu nebo jako neobyčejně zajímavou plíseň.
Po chvíli pomalu promluvil:
„Brumbál by... svého času... tu situaci jistě řešil po svém.“
„Aa...“ zakryla jsem si ústa, protože mi to došlo. Jak by mohl Brumbál o tomhle vědět? Kniha vyšla nedávno a on už je přece... Sedím tu přece s jeho vrahem!
Pohlédla jsem s obavou na muže před sebou. Mračil se.
„Zdá se, že ta kniha má víc jak jeden díl,“ pronesl, aniž by ze mě spustil oči.
‚Nemyslet na to, nemyslet radši na nic... Tak oni vědí jen o prvním dílu... Sakra, nemysli na to! Takže netušili, že víme to všechno o... Dost! Nemyslím na to, nemyslím na to, nemyslím...‘
„Co kdybychom udělali dohodu?“ pozvedl nepatrně levý koutek úst a v očích jako by mu zajiskřilo.
„Hm?“ kousala jsem si usilovně ret. (‚Nemyslím, nemyslím...‘)
„Vy si přestanete v duchu blábolit ty nesmysly; řeknete, co víte...“
Zatrnulo mi.
„...A já zas odpovím na všechny všetečné dotazy,“ zakončil a nikoli bez pobavení pozoroval můj ohromený výraz.
„Všechny... dotazy...?“ špitla jsem.
‚Ty bláho, tohle je... to je... To bych byla sakra blbá, abych do tohohle nešla!!!‘
„Souhlasím,“ opět se mu levý koutek posunul o pár milimetrů výš. A potom že se Severus Snape neumí usmát...
„Ehm, tedy, tedyyy...“ Ruce se mi náhle začaly potit.
„Tedy já začnu, pokud nic nenamítáte,“ zhrubnul mu hlas.
„Jistě, jistě...“
„Kolik vyšlo dílů té knihy?“
„Zatím šest.“
„Kolik jich bude?“
„Sedm.“
„Je tam, tuším, popsáno vše o Voldemortovi...“
„Všechno zatím ne.“
„Jsou tam líčeny procesy?“
„Některé...“
„Jména Smrtijedů?“
„Ano.“
„Jak znějí?“
„Všechna?!“
„Vzpomeňte si!“
„Nott, Karkarov – i když ten kolísal... Malfoy, Avery...“
„Stačí,“ zatvářil se neproniknutelně.
‚Nevypadá vyveden z míry... Že by nebyla pravá??‘
„Nejsou,“ řekl klidně. „Ale pokračujme. Je mezi nimi mé...? Jak vidím, tak je – to jediné je pravé... Takže dál – jak je popsána smrt Albuse Brumbála?“
„Jak je... c-co?“ začala jsem si okusovat nehty.
„Mám tu také veritasérum,“ prohodil.
„Ééé, to-ne!!! Jetamnapsáno, jakseHarrysBrumbálemvrátilizjeskyně,“ začala jsem okamžitě chrlit informace jen s pauzami na nádech, „...Brumbáltamvypiltosvin... jakousitekutinu... tomutedyneudělalozrovnadvakrátdobře... NavěžijepřekvapilDracoMalfoy, potominěkteří... smrti... je...di............“ vystrašeně jsem ztichla.
„Rozumím.“ Stačilo mu to. Zbytek si totiž bez problémů přečetl v mé hlavě. Přestal se ptát a zdálo se, že upadl do myšlenek.
„Už vás nic nezajímá?“ opatrně jsem se ozvala.
„Copak ještě něco víte? Předpokládám, že tou smrtí končí šestý díl,“ šlehl po mně ostře pohledem.
„Ano.“
„Tedy nemám další dotazy.“
Zašilhala jsem na hodinky.
Pořád přemýšlel.
„Ehm,“ netrpělivě jsem poposedla.
„Pojďte se mnou,“ zvedl se prudce a zamířil ke dveřím kabinetu. Vymrštila jsem se okamžitě za ním.
‚Neboj, samotného tě nikam jít rozhodně nenechám!‘ riskla jsem si pomyslet, protože byl ke mně zády, a nemohl mi tedy číst myšlenky.

„Připomíná to Bradavice z knihy?“ zeptal se za rychlé chůze dlouhými studenými chodbami.
„Ano... Jen je tu trochu méně útulno,“ otřásla jsem se.
Nereagoval, jen mířil jistě ke schodišti vzhůru ze sklepení.
Byly to Bradavice, to nepochybně. Jenže to byly Bradavice po letech – zaprášené, vymrzlé a zchátralé... Trochu zklamání.
‚Ale nevypadaly tak vždycky? Copak to, co stojí v knize, musí být do posledního slova pravda?‘
„Nad tím bych být vámi popřemýšlel,“ poznamenal významně.
‚Vida, někdo jako on zřejmě ani nepotřebuje pohled do očí, aby mohl číst v hlavách jiných lidí...‘
Vystoupili jsme po nevím kolika schodištích, prošli pár chodeb, až jsme nakonec zahnuli do jedné, na jejímž konci stál kamenný chrlič.
„Jdeme k řediteli?“ vyhrkla jsem.
„Přesně tak.“
‚Chce mu všechno říct! Co se mnou bude? A kdo je tu v současnosti vlastně ředitel?‘
„Spiritus mortis,“ zamumlal heslo a chrlič se pohnul.
‚Hm, tak asi nikdo Brumbálovi podobný...‘
Schody nás vynesly až ke dveřím a ty se otevřely.

            Čekala jsem to nejhorší - čekala jsem prach, špínu, rozklad nebo vůbec něco zcela jiného, než co stojí v knize. Děsila jsem se toho zklamání...
Ale Brumbálova pracovna tu byla tak, jak jsem o ní četla. Místnost plná záhadných stroječků, knih, různého harampádí... i obrazy na stěnách byly přesně takové, jak jsem si je představovala. Jen on tu nebyl.
„Posaďte se,“ ukázal Snape na křeslo.
„Kde je... kdo je teď ředitel?“ těkala jsem kolem sebe očima.
Neodpověděl. Jen pomalu obešel psací stůl a usedl naproti mně. Potom významně povytáhl obočí.
‚Bum!‘ To byla moje třetí čelist.

            Jenže čas nemilosrdně odtikával...
‚Seber se!‘
„Takže vy jste zde nastoupil po řediteli Brumbálovi?“ zachraptěla jsem zmateně.
Kývl.
Rozhlédla jsem se. Někde tu přece musí být, všichni bývalí ředitelé tu jsou... A potom jsem ho uviděla na obraze hned napravo od psacího stolu. Tvářil se – jak jinak – poněkud poťouchle...
Odhodlaná zjistit, co jen půjde, otočila jsem se na muže za stolem.
„Prosím?“ Zjevně se bavil.
„Ano. Tedy... mám dotaz,“ odkašlala jsem si.
Jen naznačil, že nemá námitek.
„Byla to vražda nebo...?“
„Co myslíte vy?“ opřel se o zlatě čalouněné opěradlo křesla.
„Na jednu stranu touha po uznání a moci,“ propadala jsem se do těch bezedných zornic, „...musela být u muže jako vy... silná...“ Ta magická čerň jeho pohledu způsobovala, že jsem mimoděk ztratila veškerou ostražitost.
„Proč ten minulý čas?“ Dal mi možnost spatřit zas ten poloviční úsměv.
„...Čili Albus Brumbál musel představovat jistou... konkurenci,“ pokračovala jsem monotónně, tak jak mi myšlenky přicházely na jazyk. „Jenže byl to ochránce, skoro by člověk řekl – otec...“
„Nezavraždil jsem ho,“ přerušil mě. „Ta smrt byla jen poslední kámen naší letité spolupráce,“ zakončil tišeji.
„Přál si umřít?“
„Nebudu odpovídat na absurdní dotazy,“ svraštil čelo prudce.
„Ale Severusi...“ Ten sametový hlas! „Svým způsobem to, ano, bylo moje přání,“ usmál se Brumbál na portrétu.
„Nesnesu tohle plytké zjednodušování,“ zavrčel Snape.
„A jak jí chceš jinak všechno vypovědět v deseti minutách?“
„Cože, to už je tolik!?“ zděšeně jsem koukla na hodinky a teprve teď si všimla, že stojí – zřejmě už od začátku tohohle výletu...
„Neslíbil jsem vypovědět vše,“ ohradil se zachmuřeně.
„Takže jste byli dohodnuti?“ Byla jsem jako na trní.
„Vždycky,“ přisvědčil usměvavě Brumbál.
„Ale proč! Proč jste musel umřít? A proč to musel udělat on?“ vyskočila jsem vzrušeně z křesla. „Aby mohl v sedmém díle... tedy... aby mohl pomoct Harrymu proti Voldemortovi?“
Brumbál však jen tajemně sklonil hlavu.
„Harry Potter,“ zazněl Snapeův hlas jasně, „nikdy neexistoval.“
‚Au! Má čtvrtá čelist!‘
„Harry Potter – to, podle mého názoru, odporné jméno – neznamená nic,“ pokračoval Severus Snape nahlas, pohodlně usazen v ředitelské lenošce. „Ta postava je od základů vymyšlená, jakož i všechno, co se jí úzce týká.“
„Takže nebyl James Potter?“
„Ne.“
„Lily?“
„Nikdo s tím jménem.“
„Dursleyovi?“
„Holá lež.“
„Ron? Hermiona?“
„Výmysly.“
„Ale Sirius Black byl!“
„Kdože?“
„Remus Lupin???“
„Nic mi to neříká.“
„Remus Lupin! Ten vlkodlak!“ Popadalo mě zoufalství.
„Ah, ten...“ zkřivil rty.
„Alespoň, že tak,“ úlevně jsem se chytla za srdce.
„Ovšem to jméno nesouhlasí.“
„A CO tedy souhlasí?!“
„Jen základy. Princip dobra a zla – Řád Fénixe a Smrtijedi; z postav já, Albus Brumbál a Voldemort.“
„Ale jak to všechno mohlo být napsáno, pokud neexistuje Harry – vypravěč knihy?“
„Vypravěčem není postava. Je to spisovatel, kdo příběh vypráví...“
„Slečna Rowlingová byla velmi nadaná studentka,“ ozval se z obrazu Brumbál. Snape nasadil znechucený výraz.
„Měl jsem ji opravdu rád,“ pokračoval klidně bývalý ředitel. „Rodiče – mudlové – zemřeli při autonehodě. Nemohla se s tím smířit, ačkoliv vyrůstala u obětavých pěstounů... Byla to nadaná dívka s talentem pro kouzla a kletby...“
„Napsala sama sebe do knihy jako Harryho?“
„Myslím, že ano,“ přikývl.
„Byla stejně jako on předurčena věštbou k poražení Voldemorta?“
„Myslela si patrně něco na ten způsob,“ smutně přimhouřil oči. „Jenže skutečnost není jako v knize...“
„Vy jste četl i ty další díly?!“ svraštil čelo Snape.
„Něco se mi myslím odněkud doneslo,“ odtušil Brumbál a mrkl na mě. „Rozhodně můžu říct, že se konec knihy podstatně liší od reality...“
„Nezvítězil snad, doufám, Voldemort!“ strnula jsem.
„Ne.“
„Zvítězilo tedy dobro? Měla na tom Joanna podíl?“
„Ne tak docela. Rozuměj, ve světě panuje rovnováha. Dobro bez zla není dobrem. Všechno neplyne tak přímočaře jako v knihách... Joanna se ale minimálně jedním skutkem podílela na potlačení zla – napsala o něm, jak nejlépe to dovedla. Popsala svou pravdu a vystavila ji na oči všem, kdo byli ochotni číst a pochopit.“
„Dobrá,“ cukla jsem sebou netrpělivě. „Ale KDO tedy porazil Voldemorta?“
„Nikdo. Zlo nikdy nebude zcela poraženo. Jen oslabeno a usměrněno.“
„Pokud ale nešlo o to přemoct zlo, proč jste musel umřít?“
„Protože i získání jen částečné kontroly nad zlem je výhra, pro kterou stojí za to riskovat vše. Má oběť ale nebyla o nic větší než kupříkladu Severusova. Přišel v té hazardní hře téměř o polovinu své duše...“
„Dost.“ Snapeův hlas zněl jako ozvěnou. „Čas vypršel, vidíte? Musí se vrátit. Je ještě možnost smazat jí paměť...“
„To už přece mudlům dávno neděláme... Navíc, kdo jí uvěří?“
„Já ale ještě nevím všechno, co jsem chtěla...!“ zoufale jsem se pozorovala, jak průsvitním.
„Víš to důležité. Zbytek si přečteš v knize,“ konejšil mě jakoby z dálky Brumbálův hlas.
„Ale ta není pravdivá!“
„Ve své podstatě je. Pravda je v ní obalena podobenstvím, zaonačena – je to šifra, kterou teď už snáz rozluštíš...“
„Ale chtěla jsem se ještě profesora Snapea zeptat na...“ Nemohla jsem se smířit s tím, že jsem nezjistila fakta, za která by mi široká fanouškovská veřejnost zaplatila ryzím zlatem.
„Odpověď je NE, ať už jste se chtěla zeptat na cokoliv... z těch absurdit,“ zazněl pevně Severusův hlas, a to bylo to poslední, co jsem slyšela.
Místnost se rozhoupala...

...

„Au, co děláš?“ ohnal se po mně nevrle spáč. „Šláplas mi na ruku!“
„Promiň, zakopla jsem.“
„Nevadí,“ vyskočil na nohy a rychle přistoupil k oknu. Následně se bytem rozlehlo zavytí – tohle už ho patrně bolelo víc. Věděla jsem, co se stalo. Houba účinkuje jako droga – krásně, ale dočasně. Hammer – stejně jako šampus, ambrózie i můj výlet – vzal za své. Všechno krásné totiž jednou musí skončit.

KONEC