POVÍDKY

ZPĚT do Knihovny nebo na Novinky

Nepoužívejte tuto povídku na jiných stránkách bez svolení jejího autora. V případě dotazu mě prosím kontaktujte. Děkuji!
Při neoprávněném použití se dopouštíte krádeže autorského díla, což je proti dobrým mravům a zároveň protizákonné!

 

  
Učitel obrany proti lásce
Autor: Ginny

Kapitola jedenáctá - Červené víno podruhé

Jean Andersonová stála u okna svého pokoje a zamyšleně hleděla ven do tmy. Ve slabé záři měsíce se pod hradem mírně vlnilo jezero, ale ona dnes nebyla schopna ten nádherný pohled ocenit. Její myšlenky byly stále na famfrpálovém hřišti. ´Udělala jsem dobře, že jsem ho nechala zlatonku chytit?´ uvažovala už poněkolikáté. Zpočátku si to myslela, když viděla jeho vítězoslavný výraz, a kvůli tomu také úmyslně udělala ve vzduchu tak hloupou chybu. Snape byl koneckonců jen chlap a dalo se předpokládat, že je jako typický představitel svého pohlaví náležitě ješitný.

Později však přišly pochybnosti. Nebude mít teď pocit, že je snadné ji porazit? Nepřestane ji kvůli tomu respektovat? Jakkoliv nepříjemný na ni byl, bezpečně cítila, že ji nepodceňuje a bere ji jako někoho, s kým není radno si příliš zahrávat. Nezmění se to teď? Nepřehnala to, když úmyslně nešla na večeři, aby ho nechala v napětí? Zaznamenal vůbec Snape její nepřítomnost, nebo mu to bylo jedno?

Existoval jediný způsob, jak to zjistit. Došla ke stolu, vzala z něj velkou knihu v tmavě modré vazbě, rychle zkontrolovala svůj vzhled v zrcadle a vydala se směrem do sklepení.

*****

Severus Snape neklidně přecházel po své pracovně. Copak se na něj Andersonová kvůli té hloupé zlatonce opravdu zlobí? Nebyla u večeře, což by tomu nasvědčovalo, ale to se mu nechtělo věřit. Třeba jen neměla hlad, nebo měla něco důležitějšího na práci. ´Hloupost,´ uvědomil si vzápětí. ´Co by tak asi mohla mít tak hrozně důležitého, že by kvůli tomu vynechala večeři?´

Sám před sebou se cítil jako hlupák, že o ní stále přemýšlí. Nic pro něj neznamenala, aspoň si to stále ještě namlouval. Nesměla pro něj nic znamenat, ani kdyby tisíckrát chtěl. Ne, opravdu pro něj nic neznamenala. Jen mu s ní bylo dobře a čím dál víc toužil po její blízkosti.

´Zatraceně!´ rozzlobil se sám na sebe, když si uvědomil, k čemu právě dospěl. ´Vzpamatuj se konečně! Myslíš si snad, že by s tebou žena jako je ona ztratila jediné slovíčko, kdybys neseděl třikrát denně u stolu vedle ní? Má svého milovaného chlapečka z ministerstva a takový bastard jako ty je to poslední, co ji v celém hradě zajímá."

Hlasitě si povzdechl, když si uvědomil, že jeho sebezpytování ani trochu nepomohlo. Navíc nebyla ani naděje, že ji dnes večer uvidí létat - po tom odpoledním neúspěchu se jí asi moc do vzduchu chtít nebude. Znovu si povzdechl a vykročil ke skříňce s alkoholem, aby si nalil sklenku něčeho ostřejšího, když vtom se ozvalo zaklepání na dveře. ´Kdo to sem leze,´ pomyslel si s nechutí, prudce otevřel dveře a strnul překvapením. Stála tam Jean Andersonová, v ruce jeho knihu, na tváři bezelstný úsměv.

"Přišla jsem vám vrátit, co jsem si půjčila, profesore," řekla s milým úsměvem a podávala mu modrou bichli. "Děkuju, bylo to skvělé čtení."
´Nezlobí se,´ uvědomil si Severus s úlevou. Vzápětí se v něm ozval pud sebezáchovy. ´Vezmi tu knihu a pošli ji okamžitě pryč!´ přikazoval.
Neposlechl. Chvíli na ni zíral a jeho mozek horečně vymýšlel důvod, proč jí dovolit zůstat. Našel ho téměř vzápětí a on pocítil zvláštní úlevu.
"Chcete půjčit další literární skvost?" pronesl nedbale.
"Mohla bych?" rozzářily se jí oči.
"Pod podmínkou, že mi tu dnes neusnete," řekl pokrytecky a ustoupil od dveří, aby mohla projít dovnitř. Dobře věděl, že u něj dnes Andersonová zase usne - když ne sama od sebe, tak se o to postará on. Byl sám sobě odporný, když si uvědomil, co na ni chystá, ale bylo to pro její dobro.

Prošla kolem něj a neomylně zamířila ke knihovně. Severus fascinovaně sledoval, jak očima i prstem přejíždí po hřbetech jeho knih. Nakonec sáhla po knize v jasně červené vazbě. Věděl, co to je - "Úplné dějiny Školy čar a kouzel v Bradavicích aneb Co nenajdete v oficiálních knihách". Další poklad z jeho sbírky, jeden ze dvou existujících exemplářů. Okamžitě jej otevřela a začala pročítat první řádky.

"Dáte si sklenku červeného?" zeptal se, když se konečně donutil pohnout se směrem k baru.
"Ráda," zvedla oči od knihy, usmála se na něj a přesunula se do křesla, které už měla od minula vyzkoušené. Když jí podal sklenici s vínem, kupodivu knihu zavřela a položila ji vedle sebe.
"Abych vám tu zase neusnula," spiklenecky na něj mrkla a upila trošku vína.
"Hmm, jde to," konstatovala vzápětí.

Znovu na něj mrkla a Severus na ni zůstal překvapeně zírat. Ona si z něj dělá legraci! Přesně stejnými slovy přece sám před pár týdny ohodnotil víno, které přinesla na usmířenou. Najednou nevěděl, jak reagovat.
"Nechcete něco k jídlu?" trochu zavrčel. "Nebyla jste na večeři. Nebo snad žijete jen ze vzduchu, který nachytáte při létání?"
Uvědomil si, že v tom byla jemná výčitka, a pevně doufal, že to Andersonová nepostřehla.
"Vy jste se všiml, že jsem nebyla na večeři?" zdvihla překvapeně obočí. Když viděla jeho chladný pohled, rychle dodala: "Ne, děkuju, nemám hlad."
S lhostejným pokrčením rameny se přesunul do svého vysokého křesla za stolem.

Chvíli oba tiše seděli a vychutnávali víno.
"Hannah říkala, že prý jste hrával famfrpál za kolejní družstvo," pronesla Jean opatrně.
Přikývl, ale nepromluvil.
"Byl jste chytač?"
"Brankář, ale už je to dávno."
"Všimla jsem se, že některé dovednosti se s věkem příliš nevytrácejí," usmála se na něj. "Já mám radši akrobacii než famfrpál, ale to už asi víte, pokud jste mě viděl večer létat."
"Viděl," přikývl. "Myslela jste to vážně, že se bojíte potlouků?"
"Naprosto vážně. Ještě ve škole jsem byla svědkem docela ošklivé nehody, kdy potlouk udeřil jednu moji spolužačku do hlavy, až ztratila vědomí a nekontrolovaně spadla z dost velké výšky. Byla na místě mrtvá, nikdo jí už nedokázal pomoci. Od té doby považuju famfrpál za nebezpečný sport."
Severus chvíli mlčel.
"To byla hodně nešťastná náhoda. Nikdy jsem neslyšel, že by se něco takového v Británii přihodilo," řekl zamyšleně.
"Ne, to máte pravdu. Stalo se to ve Švédsku."
"Vy nejste Angličanka?"
"Můj otec je Angličan, ale matka byla Švédka. Vyrůstala jsem ve Švédsku a do Británie jsem se dostala až ve svých dvaceti letech."
"Nikdo z vašich předků neuměl kouzlit?"
"Ne. Ani si neumíte představit, jaké zděšení v celé rodině vyvolaly moje schopnosti. Když jsem v pěti letech v návalu vzteku z toho, že mi matka zakázala jít ven, nechala uprostřed tuhé švédské zimy prasknout v domě všechna okna, bylo z toho docela slušné pozdvižení v celém okolí."
"To jste vážně udělala?" cuklo Severusovi v koutcích úst.
"No jistě," usmála se Jean. "Vůbec jsem tehdy netušila, co se děje a proč má můj vztek takové následky. Rodiče ze mě byli zoufalí. Bylo štěstí, že se o mých problémech dozvěděl tehdejší ředitel uppsalské kouzelnické školy a zastavil se u nás na návštěvě. Všechno mým rodičům podrobně vysvětlil a ještě mě přijal do školy o rok dříve, než bylo obvyklé."

Severus ji pozorně poslouchal a teprve když ztichla, uvědomil si, jak moc si přeje, aby mluvila dál. O čemkoliv. Měla příjemný hlas, kterým jako by hladila jeho věčně bolavou duši. Všiml si, že dopila víno a rychle vstal, aby jí dolil. Zřejmě jí zachutnalo, protože když k ní přistoupil, s úsměvem k němu natáhla ruku se skleničkou. Dolil jí i sobě a mlčky usedl zpátky za stůl. Pak zamyšleně sepnul konečky prstů a pohlédl na ni; dobře věděl, že až jí půjde dolít příště, už to bude muset udělat. Zatím si však přál, aby mu ještě něco vyprávěla a aby přitom upíjela hodně, hodně pomalu.

Jean upila z druhé sklenky a chvíli tiše hleděla na zamyšleného Snapea. Nebyla si úplně jistá, jestli udělala dobře, když mluvila o své rodině. Určitě ho to nezajímalo a očividně přemýšlel o něčem jiném. Jeho černé oči jako by teď hleděly skrze ni, v tváři měl neproniknutelný výraz. Musela si připustit, že se jí jako muž líbí čím dál víc.
"Na co myslíte?" zeptala se tiše.
Trhl sebou a v jeho očích se na malý okamžik mihlo překvapení.
"Nic zajímavého," řekl rychle. "Nějak jsme zamluvili ten famfrpál," vzpomněl si.
Jean se trochu zamračila.
"Nechci už o něm mluvit. Stačí, že ho teď musím učit."
"Pokud vím, vůbec nepoužíváte potlouky, takže vám nehrozí žádné nebezpečí."
Zavrtěla hlavou.
"Nejde přece zdaleka jen o mne, jde o všechny studenty, kteří se s těmi šílenými míči potkávají. Jsem moc ráda, že mi je Hannah a profesor Brumbál dovolili nechat stranou."
"Myslím, že vaše obavy jsou zbytečné. Jistě, viděl jsem při famfrpálových zápasech pár ošklivých zranění, ale vždycky to dobře dopadlo. Ani při těch nejtvrdších utkáních se nikdy nic vážného nestalo."
"Pak nezbývá než si přát, aby to Bradavicím ještě hodně dlouho vydrželo," přikývla Jean.
"Předpokládám tedy správně, že se nepřijdete podívat na zápas Zmijozelu s Havraspárem?"
"A rozhodně ani na ty další. Nemusím vidět všechny hrůzy, které se v Bradavicích odehrávají."
"Jste příliš měkká."
"Vážně si to o mně myslíte?" usmála se. "Rozhodně bych to o sobě neřekla."
"To mě nepřekvapuje," ušklíbl se a upil ze své sklenky.
"Ve srovnání s vámi je samozřejmě každý měkký," přikývla. "Ale opravdu si nemyslím, že bych…víte co, přijďte se někdy podívat do mé hodiny, budete to moci posoudit sám."
"Zajímavá nabídka," zdvihl překvapeně pravé obočí. "Ale neřekl bych, že ji kdy využiju."

Její sklenka byla už téměř prázdná, takže vstal a natáhl po ní ruku. Nemile ho překvapilo, když Jean sklenku pevně podržela v dlaních a odmítla mu ji vydat.
"Děkuji, profesore Snape, já už pít nebudu. To víno je sice výborné, ale asi mám dost."
"To nemyslíte vážně," zavrčel, rozladěn tou nenadálou komplikací. "Ještě jste nic nevypila."
Znovu natáhl ruku po její skleničce a Jean znovu uhnula.
"Řekněte mi, profesore - při vašem vzdělání byste to jistě mohl vědět - proč muži prostě nechtějí chápat, že když žena řekne Ne, tak tím opravdu myslí Ne?"
Upřeně se na ni zadíval a na okamžik se zamyslel, než odpověděl. "Možná proto, že ženy často říkají Ne, i když ve skutečnosti myslí Ano."
"To je velmi zajímavý názor. Odkud máte tyhle zkušenosti?"
"Slečno Andersonová," přimhouřil Severus oči, "některé vaše otázky jsou nemístně osobní a já na ně v žádném případě nehodlám odpovídat. A dejte mi tu sklenici."
"NE. Jste možná zvyklý, že je vždycky po vašem, ale já naštěstí nejsem žádná vaše studentka, která vás musí na slovo poslechnout."
"Což je vaše štěstí," zamračil se trochu. "Při vaší povaze byste ode mne měla školní trest každý druhý den. Nemluvě o tom, že studentkám zpravidla víno nenalévám."
Chvíli na něj zkoumavě hleděla, než mu rezignovaně podala sklenici.
"Ale jen trošku," požádala.

Přikývl, odešel i se skleničkou ke stolu, kde tentokrát úmyslně nechal stát láhev s vínem, a postavil se tak, aby mu Andersonová neviděla pod ruce. Pak nalil trochu bezesného lektvaru, dolil ho vínem a s neutrálním výrazem se otočil zpátky k Andersonové. Překvapilo ho, když zjistil, že stojí pár kroků před ním. Musel jen doufat, že to neviděla.

"Mám ještě jednu otázku, profesore, snad se vám nebude zdát tolik osobní," řekla, zatímco si brala z jeho ruky svou sklenku. "Vy nemáte rád kouzla? Všimla jsem si, že je příliš nepoužíváte, a to ani v situacích, ve kterých by je většina kouzelníků využila."
"Nechápu, co tím myslíte," zavrčel a najednou byl velmi ostražitý. Netušil, kam přesně Andersonová tou otázkou směřuje a trochu ho to znervózňovalo.
"Třeba to víno," zdvihla sklenku, trošku upila a pak pokračovala. "Mohl jste přece nechat láhev, aby nám sama dolévala, a nemusel jste vstávat."
Severus pocítil mírnou úlevu a poprvé se viditelně usmál, než řekl: "To máte samozřejmě pravdu. Nicméně používání domácích kouzel mě činí neskutečně líným a pohodlným, takže jsem se před pár lety rozhodl neulehčovat si život."

Jean se zasmála a on se přistihl, že na ní už zase může nechat oči. Sledoval každý její pohyb, zatímco se znovu napila vína a pohlédla mu zpříma do očí. Stála pár kroků od něj, což se ukázalo jako výhoda, když se jí vzápětí začala klížit víčka. Severus byl naštěstí dostatečně rychlý na to, aby ji stihl chytit do náručí ještě dřív, než se bezvládně sesunula k zemi. Pomalu ji nesl ke křeslu a vychutnával ten příjemný pocit, který v něm vyvolávalo teplo vyzařované jejím tělem. Sklonil se a opatrně ji položil. Pak se rychle zvedl, vzal ze stolu nůžky a malý plátěný sáček a poklekl vedle ní. Jeho ruka vklouzla do jejích krásných vlasů a proti jeho vůli se jimi chvíli probírala. Když ji zase dostal pod kontrolu, vybral jeden z pramenů vzadu, opatrně odstřihl z jeho konce několik centimetrů a vložil je do sáčku. Vstal, pečlivě jej uschoval ve svém stole, pak vzal svůj plášť a jemně s ním Andersonovou přikryl.

Potom ještě sáhl pro hůlku a mávl nad rozbitou skleničkou na kamenné podlaze. "Reparo! Evanesco!" Rozlité víno zmizelo a prázdná sklenička mu vlétla do ruky. Postavil ji na stůl a ještě se vrátil k Andersonové. Hodnou chvíli na ni hleděl, než se hřbetem ruky letmo dotkl její tváře a vzápětí rychle odešel do své ložnice.


Kapitola dvanáctá - Letecká akrobacie

Jean Andersonová s povzdechem vstala od snídaně a vydala se ven z jídelny. ´Ještě pět kroků a potkám ho,´ pomyslela si. Její odhad byl přesný - minula Severuse Snapea ve dveřích haly, stejně jako v předchozích sedmi dnech. Vyhýbal se jí a ona nechápala, proč. Přicházel, když ona odcházela, na chlup přesně, jako by tam snad někde čekal. Takhle to šlo den co den, jídlo co jídlo, od toho večera, kdy Jean podruhé usnula v jeho pracovně. Vzájemně se pozdravili a pak pokračovali každý svým směrem. A na hodiny létání, které měl dvakrát v týdnu hned po ní, chodil tak pozdě, že ho obvykle ani nezahlédla. Párkrát už koketovala s myšlenkou, že za ním zajde a zeptá se ho, co se děje. Vzápětí si však představila posměšný výraz, jakým by svou bezesporu peprnou odpověď doprovodil, a přešla ji chuť.

´Ten večer u něj byl vůbec divný,´ pomyslela si, zatímco si ve své pracovně brala knihu, kterou potřebovala k vyučování. Stále jí nešlo na rozum, že v jeho pracovně znovu usnula. Když se to stalo poprvé, nepřekvapilo ji to, protože se ten den cítila dost unavená. Ale tentokrát byla úplně svěží, a přesto najednou doslova zkolabovala a vzbudila se až ráno, stočená v křesle, přikrytá jeho pláštěm. Netušila ani, jak se do toho křesla dostala, když předtím stála uprostřed místnosti. Asi ji tam Snape nějak dopravil. Už ji napadla i myšlenka, jestli jí něco nepřidal do vína, čím jí uspal, ale hned ji zavrhla. Proč by to dělal? Jaký mohl tak mít užitek z toho, že u něj spala? Kdyby to bylo aspoň v posteli a ne v křesle, tak by se snad o tom dalo uvažovat, ale takhle…

Nejhorší bylo, že jí Snape chyběl. Už si příliš zvykla na jeho povětšinou tichou přítomnost po jejím boku v jídelně i na jeho občasné jízlivé poznámky a na podivné společné diskuse, které se spíš podobaly hádkám. Bylo to opravdu zvláštní - většina bradavického osazenstva by nepochybně skákala radostí při zjištění, že se jim Snape vyhýbá. Studenti určitě do jednoho, možná i ti zmijozelští. A ona se kvůli tomu cítila mizerně.

Potřásla hlavou, vyšla z pracovny a zamyšleně zamířila do učebny o patro níž, kde už na ni čekali zmijozelští a nebelvírští třeťáci. ´Odpoledne zkusím přemluvit McGonagallovou k výletu do Prasinek,´ pomyslela si. ´Mohla bych tam přijít na jiné myšlenky.´

*****

Nedlouho poté, co Jean skončila páteční vyučování a vrátila se do své pracovny, zaklepal někdo trochu nesměle na dveře. Na její zvolání "Dále" vkráčela dovnitř podivná studentská delegace. V jejím čele byl Harry Potter, po boku měl Hermionu Grangerovou, Rona Weasleyho a Ginny Weasleyovou.

"Dobré odpoledne, paní profesorko," zahlaholili svorně.
Jean se na ně zkoumavě zadívala. "Dobré odpoledne. Copak vás přivádí?"
"Máme na vás prosbu, paní profesorko." Harry byl zjevně ustanoven jejich mluvčím, protože zatímco on hovořil, ostatní vyčkávali.
"Tak ven s ní," povzbudila ho Jean.
"My jsme vás chtěli poprosit, jestli by s vámi naše famfrpálové družstvo nemohlo občas trénovat. Víme, jak skvěle létáte, a protože teď, co je madam Hoochová pryč, nemáme vůbec žádné hodiny létání, doufali jsme, že byste nám mohla pomoci a něco nás přiučit," vychrlil ze sebe Harry.
Jean chvíli zamyšleně mlčela, než mu odpověděla.
"Nejsem si zcela jista, že jste na správné adrese, pane Pottere. Létání sice opravdu je můj koníček, ale k famfrpálu nemám ani zdaleka tak přátelský vztah, jak se patrně domníváte."
"My přece víme, že se bojíte potlouků!" vyhrkl Ron, ale hned zmlknul, zpražen pohledy ostatních.

"Ron a Harry chtěli říct, paní profesorko," vložila se do toho Hermiona, "že nám ani tak nejde o famfrpál, jako spíš o různé dovednosti při létání, které bychom se od vás rádi naučili a které by možná mohly pomoci i při famfrpálu."
"To zní rozumně, slečno Grangerová," přikývla Jean. "Nicméně se obávám, že k něčemu takovému budeme potřebovat souhlas pana ředitele."
"Ten už máme!" vylétlo z Harryho. "Chci říct, že už jsme se byli pana ředitele zeptat, jestli by proti tomu nic neměl a on řekl, že je to zcela na vás. Že pokud budete ochotna se nám věnovat, nevidí v tom žádný problém."
"Vy tedy opravdu neztrácíte čas, pane Pottere," usmála se Jean. "A kdy konkrétně byste si to létání představovali?"
"Říkali jsme si," začala rychle Hermiona, "že nejlepší by byl pátek odpoledne. Tou dobou už nemáme vyučování a mohli bychom si trochu pročistit hlavu, než se v sobotu ráno pustíme do úkolů a učení."
"Nevěděla jsem, slečno Grangerová, že jste také v nebelvírském famfrpálovém družstvu," poznamenala Jean.
"To opravdu nejsem, paní profesorko, ale ráda bych se v létání něčemu přiučila a když Harry přišel s tím nápadem…" Hermiona rozpačitě zmlkla, jako by si nebyla jista, jestli neprozradila něco nepatřičného.
"Tak dobře, dobře, přemluvili jste mě," zamávala Jean rezignovaně rukama. "Vidím, že to máte promyšlené do nejmenšího detailu a vůbec by mě nepřekvapilo, kdybyste chtěli začít už dneska. Je to tak?"
Pobaveně sledovala, jak si čtveřice vyměnila překvapené pohledy.
"No, kdyby vám to nevadilo, paní profesorko,…" obrátila k ní Hermiona psí oči.
"Kdyby mi to vadilo, nebudu se vás ptát, slečno Grangerová. Takže se sejdeme," Jean rychle mrkla na hodinky, "za hodinu před hradem. Platí?"
"Platí!" zaburácela čtveřice a za velkých díků opustila pracovnu.

Jean se pobaveně usmívala ještě hodnou chvíli po tom, co v místnosti osaměla.

*****

O hodinu později se Jean před hradem setkala nejen s Potterem, Grangerovou a sourozenci Weasleyovými, ale také s Katie Bellovou, kapitánkou nebelvírského famfrpálového družstva, Colinem Creevym a dvojčaty Smithovými, kteří do družstva také patřili. Aby měli aspoň trochu soukromí a nerušili je studenti courající kolem hradu, odebrali se nakonec přece jen na famfrpálové hřiště.

Jean se rozhodla začít nejprve teorií. Prohlédla si košťata všech studentů a zjistila, že téměř všichni létají na Nimbusech 2000 nebo 2001, s výjimkou Pottera, který měl Kulový blesk. Pak jim ukázala své koště.
"Challenger 5000?" podivil se nahlas Ron Weasley. "Co to je? O žádném takovém modelu jsem nikdy v životě neslyšel."
"Ani já ne," přidal se Harry Potter a několik dalších.
"To se vůbec nedivím," přikývla Jean. "Tohle koště je ze speciální série určené pro akrobatické účely. Pokud je mi známo, existuje maximálně deset kusů tohoto typu."
"Tý jo!" hvízdnul obdivně Ron.
"A takové koště se dá normálně koupit?" zajímal se Harry.
"Ne, pane Pottere, nedá. Tahle košťata jsou vyráběna na zakázku pro reprezentační akrobatické týmy a zpravidla se k nim dostane jen ten, kdo se věnuje akrobacii na té nejvyšší úrovni."
"Což jste i vy," spíš konstatovala než se zeptala Ginny Weasleyová.
"V současnosti už ne, slečno Weasleyová. Bývala jsem však v širší akrobatické reprezentaci, takže jsem měla a stále ještě mám přístup k těmhle speciálním modelům. A teď si konečně povíme něco o tom, v čem se tohle koště liší od běžných modelů."
"Je mnohem kratší," vyhrkl Ron.
"Přesně tak, pane Weasley - tohle koště je o poznání kratší, což je velkou výhodou při veškerých otočkách a obratech. Je to však také mírná nevýhoda. Kdo z vás ví, v čem?"
"V rychlosti? Při přímém letu?" zkusil to Harry.
"Správně, pane Pottere. Tohle koště je sice jen nepatrně pomalejší, než jsou třeba vaše Nimbusy, ale udržet ho v přímém letu při plné rychlosti už vyžaduje značnou zkušenost, protože na rozdíl od vašich košťat citelně kmitá."
"To je jako na lyžích," vložila se do toho Hermiona. "Carvingové modely taky ve velké rychlosti dost kmitají, protože..."
Zarazila se, když uviděla udivené pohledy všech ostatních.
"Vy víte něco o lyžování, slečno Grangerová?" zeptala se Jean s úsměvem.
"Ano, paní profesorko, totiž - moji rodiče jsou mudlové a naučili mě lyžovat, už když jsem byla malá."
"Také ráda lyžuju," přikývla Jean k úžasu všech ostatních. "A máte pravdu, že způsob, jakým délka a vykrojení lyží určuje jejich vlastnosti, je do značné míry podobný jako u košťat."
"Takže se tohle koště nehodí pro famfrpál?" zklamaně vzdychl Ron.
"Tak bych to neřekla, pane Weasley. Pokud na něm létá někdo dostatečně zkušený, pak je toto koště vhodné i pro famfrpál, hlavně tedy pro brankáře a pro odrážeče. Jeho velkou předností jsou rychlé a snadné změny směru, mnohem snadnější než u vašich Nimbusů - i když to vůbec nejsou špatná košťata. To je také důvod, proč vás se svým koštětem seznamuji. Dneska vám ukážu jeden obrat, který se na tomhle koštěti dělá skoro sám, ale na Nimbusech vyžaduje mnohem větší úsilí. Proto se ho napřed všichni naučíte na mém koštěti a teprve potom ho budete zkoušet na svých košťatech."

Jean se musela začít smát, když viděla, jak na ni všichni civí s otevřenou pusou.
"Copak je?" zeptala se, i když dobře tušila, co mají studenti za problém.
"Vy…vy nás necháte létat na svém koštěti?" Harrymu div nevypadly oči z důlků.
"A proč ne? Nejste přece žádní prváci, abych se musela bát, že mi s ním vletíte do vrby mlátičky a že vás pak budu muset jednoho po druhém přemístit na ošetřovnu."
"Tý brďo!" zamumlal Ron. "To je teda něco! Tohle až napíšu Fredu a Georgeovi, tak mi nebudou chtít věřit."

Jean nasedla na své koště a ještě na zemi podrobně vysvětlila, jaký obrat budou cvičit. Pak vzlétla, několikrát obrat předvedla, vzápětí přistála a podala své koště Harrymu.
"Myslím, že bude vhodné, když začnete vy, pane Pottere. Slyšela jsem, že jste v létání už od prvního ročníku velmi zdatný."
Harry opatrně nasedl na Challenger a vydal se vzhůru. Obrat, který jim Jean ukazovala, zvládl hned napoprvé, stejně jako většina ostatních, s výjimkou Hermiony, na které byla přece jen znát o poznání menší praxe. Ale i jí obrat nakonec zdařil, ačkoliv to trvalo o něco déle.

Pak si Jean vzala své koště zpátky a vyzvala studenty, aby si obrat vyzkoušeli na svých Nimbusech. To už bylo mnohem těžší, protože běžná košťata nebyla dimenzovaná na takový druh pohybu a bylo třeba značné snahy, než je jejich majitelé dokázali správně stočit. Jakmile se jim to však jednou povedlo a přišli na to, jak s Nimbusy manipulovat, už to pro ně nebyl problém. Jean je ještě tu a tam korigovala, ale v zásadě mohla být s pokrokem dosaženým během první hodiny spokojená.

Než se nadáli, začalo se šeřit, takže nechali létání a vydali se zpátky do hradu.


Kapitola třináctá - Po schůzce Smrtijedů

Nedělní ranní obloha zvolna měnila barvu z černé do šedivé, když Severus Snape vyšel z Temného lesa a zamířil k hradu. Prošel nejbližší branou přes nádvoří a zamířil chodbou ke schodům do sklepení. Hrad se jen pomalu probouzel k životu a Severus tak sešel po schodišti nikým nepozorován.

Když vešel do své pracovny, odložil plášť a s úlevou se svezl do křesla. Pak složil hlavu do dlaní a zavřel oči, zatímco nechal své myšlenky volně plynout. Zaslechl lehké zaklepání na dveře, ale vzhlédl až v okamžiku, kdy Albus Brumbál seděl v křesle naproti němu. Nepřekvapilo ho to - nebylo to poprvé, co se ředitel přišel osobně přesvědčit, že se jeho zvěd vrátil ze schůzky Smrtijedů celý.

"Jsi v pořádku, Severusi?" zeptal se starostlivě a jeho modré oči zkoumavě hleděly zpoza půlměsíčkových brýlí.
Muž v černém tiše přikývl a bez valnému zájmu sledoval, jak Brumbál vytáhl hůlku a jedním mávnutím vykouzlil na stole konvici s horkým čajem a dvěma šálky.
"Bez cukru, jako obvykle?"
Nečekal na Severusův souhlas a podal mu šálek s čajem. Pak oba hodnou chvíli tiše seděli a upíjeli. Brumbál věděl, že není dobré spěchat a trpělivě čekal, až profesor lektvarů sám přeruší mlčení.

"Má na ministerstvu další tři lidi," promluvil konečně Snape tichým hlasem. "Cítí, že je to nejslabší článek v řetězu spojenců a chce znovu zkusit prorazit právě tam."
"Víš jména a pozice?"
"Sweetwater, McBainová, Thompson. Pozice nevím přesně. Ten poslední prý nahradil Andersonovou. Jejich postup nebude rychlý, nechtějí vzbudit podezření."
Brumbál přikývl a dál vyčkával. Ze Snapeova výrazu poznal, že tohle není všechno, co mu chce bývalý Voldemortův služebník říct. A jeho trpělivost se vyplatila.
"Mám uvařit lektvar, který by nebyl cítit ve vodě a kterým by mohl otrávit najednou hodně lidí."
"Kdy to chce udělat?"
"To nespecifikoval. Řekl jsem mu, že musím nejprve ověřit, který lektvar bychom na to mohli použít a že to bude chvilku trvat. Kupodivu nenaléhal, jen trval na tom, aby byl lektvar opravdu účinný a běžnými způsoby nerozpoznatelný."
"Řekl něco o tom, kde ho použije?"
Snape unaveně zavřel oči.
"Nic konkrétního, ale z jeho poznámek jsem si domyslel, že by mohlo jít o Godrikův důl. Žije tam hodně kouzelníků, kteří jsou na naší straně. Kdyby jim otrávil vodu, zbavil by se jich rychle a bezbolestně."
Brumbál přikývl.
"To bohužel docela dává smysl. Pokud je to všechno, Severusi," upřel tázavý pohled na profesora lektvarů, až se dočkal jeho tichého souhlasu, "nebudu tě už rušit. Jdi si odpočinout, pošlu ti sem po skřítcích nějaké jídlo. Uvidíme se u večeře."
Věnoval mu trochu ustaraný pohled a odešel.

Severus ještě chvíli seděl v křesle, než byl vyrušen skřítkem, který mu přinesl snídani. Moc toho nesnědl a záhy se přesunul do ložnice, kde klesl na postel. Ještě hodnou chvíli zíral do stropu, než ho konečně přemohl spánek.

*****

Jean strávila velkou část neděle v Prasinkách ve společnosti Minervy McGonagallové. Ze všeho nejdřív ji profesorka přeměňování zatáhla do krámku označeného nápisem "Taylor - Oděvy více než kouzelné" se zdůvodněním, že nutně potřebuje nové šaty pro blížící se plesy. Jean sice koupi šatů původně neplánovala, ale když si - stejně jako McGonagallová - vyzkoušela hned několik modelů a jeden z nich jí naprosto neuvěřitelně padl, odcházely nakonec obě profesorky s úhledným balíčkem pod paží.

Obešly ještě několik obchodů, než zakončily svou pouť Prasinkami v hospodě u Tří košťat. Jean tentokrát rovnou odmítla máslový ležák a objednala si své oblíbené Martini, zatímco McGonagallová dala přednost ginu s tonikem. Obě se docela dobře bavily, když ředitelka Nebelvíru náhle změnila téma hovoru a zkoumavě se na svou mladší kolegyni zadívala.
"Jean, chci se vás zeptat na něco osobního. Co je mezi vámi a Severusem?"
"Co ve vás vzbudilo ten neopodstatněný dojem, že snad mezi námi něco je, Minervo?" nenechala se zaskočit Jean.
"Kupodivu nejsem slepá, má drahá, a dobře jsem si všimla, jak se na něj díváte, když si myslíte, že vás nikdo nevidí, a také, jak se on dívá na vás."
"To je přece hloupost, Minervo. Přiznávám, že se mi Snape líbí a docela mě přitahuje, ale je naprosto vyloučeno, že by snad on…vždyť se mi už víc jak týden důsledně vyhýbá!"
"Tomu bych nepřikládala takovou váhu, Jean," potřásla McGonagallová hlavou. "Náhodou vím, že v minulých dnech dokončoval nějakou důležitou práci, na kterou se potřeboval hodně soustředit. A vsadila bych se, že dnes večer zase nakráčí do jídelny v plné parádě a včas."
Jean se pousmála. "Jste snad jasnovidka?"
"V některých ohledech ano," přikývla McGonagallová. "A nechci se vytahovat," důvěrně se naklonila k Jean, "často věštím lépe než naše slavná Sibyla Trelawneyová. Ne že by to tedy bylo tak těžké, tu trumfne skoro každý, kdo se jen trochu dívá kolem sebe. Ale abychom nezamluvily původní téma našeho rozhovoru," mrkla spiklenecky na Jean, "když tedy přiznáváte, že se vám Severus líbí - asi jste ho ještě neviděla v plavkách, že?"
Jean, která právě upíjela ze svého Martini, zaskočilo. Snad minutu urputně kašlala, než ze sebe konečně vypravila: "Co-co-že?!? V plavkách?"
McGonagallová se potutelně usmívala.
"No jistě! Ten pohled bych vám přála, opravdu stojí za to. Nikdy bych si nepomyslela, že se pod tím černým hábitem skrývá takové pěkné tělo."
Jean na ní nevěřícně třeštila oči.
"Minervo, prokristapána, kdy a kde jste viděla Snapea v plavkách?"
"Ále, párkrát v létě," mávla McGonagallová rukou a objednala si další pití. "Když je horko, tak se někdy chodíme koupat do jezera pod hradem. Samozřejmě, že někdo jako Severus Snape nemůže jít s námi, něco takového by jeho důstojnost nepřežila. Ale občas se tam potají vplíží, když už je šero a on si myslí, že ho nikdo nevidí. Několikrát jsme si na něj s Hoochovou a s Prýtovou počkaly v křoví - no schválně se jich na to zeptejte. Ale před Severusem ani slovo! Vztekal by se kvůli tomu ještě za deset let."

Ještě než McGonagallová domluvila, rozesmála se Jean na celé kolo. Představa, jak ty tři satorie z křoví šmírují svlečeného profesora lektvarů, byla opravdu kouzelná.
McGonagallová na ni mrkla.
"A ne že se teď začnete smát, kdykoliv ho potkáte!"
"Asi s tím budu mít problémy, Minervo," přikývla Jean a přemohl ji další záchvat smíchu. "Tohle jste mi neměla říkat."
Byla pak trošku zklamaná, když už se jí nepodařilo vytáhnout z McGonagallové žádnou další perličku o záhadném profesorovi lektvarů, ale i tak stálo to odpoledne za to.

Do bradavického hradu se vrátily až těsně před večeří a Jean se ještě rychle skočila převléknout, než sešla do jídelny. Mile ji překvapilo, když se předpověď McGonagallové vyplnila a Severus Snape záhy usedl vedle ní. Vypadal trochu unaveně, ale tvářil se klidně. Usmála se na něj, rychle si zakázala představovat si ho v plavkách a pohlédla do jeho hlubokých temných očí.
"Moc jsme se v posledních dnech neviděli, profesore Snape."
"Měl jsem práci, profesorko," odvětil klidným hlasem.
"A kvůli práci jste zůstal od včerejšího večera o hladu?" neodpustila si Jean.
"Profesorko Andersonová -" zavrčel, ale Jean ho nenechal domluvit.
"Já vím, já vím - už se zase moc ptám. Promiňte."

Chvíli seděli oba mlčky, než Severus pronesl konverzačním tónem.
"Doneslo se mi, že učíte Pottera létat."
Jean se usmála.
"Vidím, že hradní tamtamy fungují opravdu rychle a spolehlivě."
Nekomentoval to. Nepovažoval za nutné říkat Andersonové o tom, že mu to byl dnes před večeří žalovat Draco Malfoy.
"Zatím jsme měli jen jednu lekci, ale patrně v tom budeme pokračovat. Potter je dost schopný a stejně tak i většina ostatních z jeho skupiny."
Neodpustil si znechucený obličej, jakmile zaslechl pochvalu na tuto adresu.
"Potter a schopný? Ani kdybyste se mu věnovala několikrát denně, nebude to mít očekávaný účinek. Je to ignorant a hlupák a vy s ním jen zbytečně ztrácíte čas."
Jean se usmála a ironicky podotkla.
"Už jsem se všimla, pane kolego, že Harry Potter patří mezi vaše oblíbence. A pak, je to můj čas."

Severus se zamračil. Ten rozhovor se rozhodně neubíral směrem, který mu chtěl původně dát, takže bylo nutné sáhnout k určité korekci.
"Opravdu nechápu, jak se ta banda nebelvírských pitomců dokázala nacpat do vašeho nabitého rozvrhu," zavrčel. "Předpokládám, že jste jim obětoval část víkendu."
"Ale ne," mávla rukou Jean. "Můj rozvrh není tak plný, abych si na ně nevyšetřila trochu času během pátečního odpoledne. A proč se vůbec ptáte? Chcete se snad přidat?" mrkla na něj spiklenecky.
"V žádném případě. Jen si chci jít dnes večer zalétat a dost nerad bych se přitom srazil s nějakým nebelvírským nemehlem."
Jean překvapeně naklonila hlavu na stranu.
"Vy půjdete létat? Jen tak, z dlouhé chvíle?"
Věnoval jí jeden z pohledů, které měl rezervované pro obzvlášť tupé studenty.
"Profesorko Andersonová, patrně jste ve své hrůze z potlouků nepostřehla, že mám za týden pískat famfrpálový zápas, což vyžaduje jistou fyzickou kondici, pokud nemám spadnout už po první půlhodině hry."
"Ach tak," usmála se, "netušila jsem, že se hodláte tak svědomitě připravovat."

Oba už dojedli a jídelna se mezitím téměř vyprázdnila. Severus si uvědomil, že je na čase se zvednout a odejít, i když ten rozhovor prozatím skončil úplně jinak, než očekával - a než chtěl. Udělal sotva pár kroků, když na něj Jean zavolala.
"Profesore Snape!"
Zastavil se, otočil se k ní a tázavě zdvihl obočí.
"Ano, profesorko Andersonová?"
"Mohla bych si jít zalétat s vámi?"
Chvíli na ni zamyšleně hleděl, než s mírně povýšeným úsměvem pronesl:
"Pokud zase neztratíte zlatonku."
Usmála se a oči se jí rozzářily.
"Nechám ji doma, slibuju."
"Dám vám vědět, než půjdu," řekl ještě a definitivně se otočil k odchodu.

Studenti, kteří tou dobou zahlédli tvář svého přísného učitele lektvarů, se nestačili divit - objevil se na ní totiž velmi spokojený úsměv.


Kapitola čtrnáctá - Společně ve vzduchu

Severus Snape létal už hodnou chvíli kolem hradu a snažil se utřídit si myšlenky. Tenhle večer plánoval víc než týden, přesněji řečeno od okamžiku, kdy Andersonovou uspal ve své pracovně. Pak se jí začal záměrně vyhýbat, protože ji potřeboval před blížící se schůzkou Smrtijedů dostat ze své mysli, ale tohle opatření na něj mělo spíš opačný efekt - čím méně ji vídal, tím více na ni myslel. Když už nevěděl kudy kam, napadla ho spásná myšlenka - jestli se z té schůzky v pořádku vrátí, dovolí sám sobě strávit s ní večer. Bylo to jako soukromá odměna, malý bonus za jeho nepříjemnou a nebezpečnou práci pro Fénixův řád. Něco mimořádného, co si nikdy předtím nedovolil a o čem samozřejmě nikdo kromě něj nemusel vědět.

V tu chvíli se uklidnil a už neměl problém důkladně se na schůzku Smrtijedů připravit. Trochu starostí mu ještě dělalo to, kde a kdy jejich neoficiální setkání uskutečnit. Rozhodně nesměl v Andersonové vzbudil pocit, že ji pozval na rande, ostatně nic takového ani neměl v úmyslu. Vždyť chtěl být jen s ní... A už vůbec nechtěl sám sebe dostat do nějaké choulostivé, byť možná i příjemné situace.

Pak si vzpomněl na tu chvíli, kdy se spolu honili za zlatonkou, a rázem měl jasno. Půjde s ní létat - tam nebude hrozit nebezpečí, že by se k sobě dostali příliš blízko. Nepochyboval, že se mu ji podaří nějak nenápadně k létání přimět - létala ráda a on vždycky uměl dobře manipulovat s lidmi. Bylo to s ní ale rozhodně těžší, než čekal. Jednu chvíli se jejich rozhovor vyvíjel tak, že to vážně vypadalo, že se k němu nebude chtít přidat a on bude muset kroužit kolem hradu celý večer sám.

Přestože Andersonová nakonec zareagovala tak, jak chtěl, nebyl si najednou jist, jestli udělal dobře. I když šlo jenom o létání a ona nadto nic nevěděla o okolnostech toho večera, cítil se trochu nesvůj. Létal kolem hradu pohroužen do svých myšlenek skoro až do půlnoci, než se konečně rozhodl zaklepat na její okno.

*****

Jean Andersonová nervózně přecházela po svém pokoji. Čekala už docela dlouho a Snape se stále ještě neozval. Doufala, že si to s tím létáním nakonec nerozmyslel. Stále ji překvapovalo, že ji rovnou neodmítl a samozřejmě toho chtěla zkusit využít, i když věděla, že ve vzduchu nebude mít moc šancí se k němu dostatečně přiblížit. Právě v okamžiku, kdy si asi po tisící sedla za stůl, se ozvalo tiché zaklepání na okno a když ho otevřela, vznášel se za ním Snape. Usmála se na něj, nasedla na své koště a vylétla oknem ven.

*****

Chvíli jen tak pomalu pluli vzduchem a po očku sledovali jeden druhého, jako by nevěděli, co od sebe vzájemně čekat. Byla jasná měsíční noc a celé Bradavice byly ozářeny stříbrným svitem. Jean cítila, jak se pod ní její koště chvěje nedočkavostí - tohle rekreační tempo nebylo nic pro něj. Po pár minutách už to nevydržela a vyrazila prudce vpřed. Oblétla celý hrad, pár metrů od famfrpálového hřiště se zastavila a ohlédla se. Snape se právě vynořil zpoza věže a jeho oči po ní evidentně pátraly. Zřejmě v úvodu ztratil nějaký ten čas váháním, jestli za ní má opravdu letět.

Jean na něj nečekala, otočila koště a znovu vyrazila vpřed. Chvíli letěla rovně, ale jakmile měla pocit, že ji Snape dohání, začala trošku kličkovat. Záhy zjistila, že reaguje přesně a rychle na její jemné změny směru, takže se rozhodla trochu přitvrdit. Dostali se právě nad Zapovězený les a Jean slétla až těsně nad koruny stromů. Chvílemi cítila, jak tu a tam lehce škrtá nohou o listí. Snapeovi se za ní dolů moc nechtělo, držel se o pár metrů výš, i když stále pozorně hlídal její pozici.

´No počkej, já ti dám, být takhle opatrný,´ řekla si v duchu. Vzápětí vlétla do malé mezery, kterou uviděla mezi stromy a ztratila se pod jejich mohutnými větvemi. Bylo to riskantní, ale díky vydatnému měsíčnímu světlu a její obratnosti se to zdařilo. Po pár metrech se zastavila a čekala. Zahlédla Snapea, jak nervózně krouží nad místem, kde mu zmizela a rozhlíží se všude kolem. Teď už mu nezbývalo než tam takhle hlídkovat, když promarnil příležitost letět za ní. Nechala ho hodnou chvíli vydusit, než prudce vylétla vzhůru z lesa a zamířila pryč. Snape ji spatřil a hned vyrazil za ní.

Po půl hodině honění se v plné rychlosti toho Jean začínala mít právě tak dost. Snape ji stále častěji doháněl a jediný způsob, jak ho aspoň na okamžik setřást, byly co nejprudší změny směru. Po jedné její kličce, kdy se Snape setrvačností řítil ještě několik metrů rovně, zdvihla Jean své koště vysoko k obloze v naději, že mu na chvíli unikne. Že to byla trochu naivní představa, poznala až v okamžiku, kdy se Snape ocitl těsně vedle ní. Chvíli nechápala, o co se snaží, když se k ní natáhl a jednou rukou uchopil násadu jejího koštěte. Pak najednou zjistila, že už nesměřují vzhůru. Snape vší silou tlačil její i své koště dolů k zemi a Jean se marně pokoušela se mu vytrhnout. Nepomohl ani obrat do strany - stále se pevně držel jejího koštěte a pustil teprve, až když byli pár metrů nad zemí. Jean setrvačností slétla o několik metrů níž a těsně nad zemí se s obtížemi snažila svůj let vyrovnat. Dotkla se však nohama země, ztratila stabilitu a vzápětí už seděla na zemi, koště vedle sebe. Zadní část těla ji bolela, jak prudce dosedla. Ve tváři se jí objevil překvapený a vzápětí rozzlobený výraz - tahle pozice jí připadala poněkud ponižující.

Severus se zastavil ve vzduchu pár metrů nad ní a chvíli ji pozoroval. Rozhodně neměl v úmyslu dostat ji tímhle způsobem až na zem, snažil se jen, aby nelétala tak vysoko. Po půlhodinové honičce, ve které mu předvedla téměř všechny své dovednosti a on musel napřít veškeré síly k tomu, aby mu nezmizela někde ve tmě, už byl docela unavený a v tu chvíli ho nenapadl žádný rozumnější způsob, jak ji usměrnit. Neuvědomil si však svou fyzickou převahu a neodhadl správně sílu, kterou na její koště použil, proto to takhle dopadlo. Naštěstí nevypadala, že by se jí něco stalo, ale přesto k ní po chvilce váhání slétl.
"Jste v pořádku?" zeptal se, když přistál vedle ní.
Všiml si, jak se tváří - nebylo pochyb o tom, že se na něj pěkně zlobí. Neodpověděla, jen ho probodla pohledem. Pobavilo ho to tak, až se trochu pousmál, ale odpovědí mu byl další rozzlobený pohled.
"Netušil jsem, že jste tak zesláblá, že se ani neudržíte na koštěti," rýpl si a současně jí podal ruku, aby jí pomohl vstát. Jeanin pohled sklouznul z jeho obličeje na napřaženou ruku a vzápětí zpátky, ale jinak dál seděla bez hnutí na zemi.
"No tak," řekl smířlivě a významně pohnul rukou. Teď už bylo jasné, že Andersonová trucuje.
"To nestačí," řekla ostře. "Srazil jste mě na zem a já za tohle očekávám vaši omluvu."
"To budete čekat dost dlouho," ušklíbl se. "Nejsem zvyklý se omlouvat."
"V tom případě je nejvyšší čas, abyste s tím začal," pronesla a upřeně se na něj dívala.
Severus její pohled mlčky opětoval. Věděl, že má pravdu a že by se jí měl za svou surovost omluvit, jen nějak nevěděl, kudy do toho. Omlouvat se prostě neuměl.

O to víc ho překvapilo, když náhle ucítil, jak její dlaň konečně vklouzla do jeho. Stiskl ji a trochu zatáhl, aby mohla lépe vstát, ale zdálo se, že ani tentokrát svou sílu správně neodhadl, protože se Andersonová zastavila až o něho. Pustil koště a instinktivně jí položil ruku kolem pasu, zatímco v druhé stále držel její malou dlaň. Byl to zvláštní pocit, cítit její ruce na hrudi a dotek jejího tělo na svém. Příliš krásný a příjemný na to, aby ho mohl vydržet.

Vzpamatoval se ve chvíli, kdy se jejich rty téměř dotýkaly.
"Ne!" procedil mezi zuby a prudce se od ní odtáhl. Viděl její zraněný pohled, dobře si přečetl v jejích očích, že tohle dělat neměl. Ale on musel, jakkoliv rád by ji sevřel v náručí a líbal až do úplného bezvědomí.
Beze slova se otočil a vydal se zpátky k hradu. Vzpomněl si ještě na své koště, které nechal ležet na zemi, zamumlal "Accio" a chytil ho do natažené ruky. Její pohled cítil v zádech celou cestu k hradní bráně.


Kapitola patnáctá - Dobrá rada nad zlato

V pondělí ráno se Jean Andersonová probudila s prachmizernou náladou. Šla spát až hluboko po půlnoci, navíc ještě nemohla usnout a stále dokola si v hlavě přehrávala tu závěrečnou zdrcující scénu ze společného létání se Snapem. Když už konečně upadla do neklidného spánku, pořád se jí ve snu zjevovala jeho tvář. Byla plná výsměchu a pohrdání nad tím, jak ji jen mohlo napadnout, že by ji snad chtěl políbit.

Když budík ohlásil nový den, jen s nechutí vstala a dotápala do koupelny, kde strávila hodnou chvíli pod vlažnou sprchou. Sice ji to probralo k životu, ale nálada se jí nezlepšila ani o fous. Představa, že vzápětí potká Snapea u snídaně, jí podivně rozhoupala žaludek. Opravdu netušila, jak se na něj má tvářit, když ji tak ponížil. Ponížil? Ano, cítila to tak. Nejen, že ji v podstatě srazil z koštěte na zem, ale ještě ji nechtěl políbit - a na něco takového nebyla zvyklá. Věděla, že je jiný než ta stáda mužů, kteří jí zatím pokaždé padli k nohám, sotva na ně kývla, ale tohle se jí krutě dotklo.

Velká síň byla už zcela zaplněna studenty, když do ní Jean vkročila. I učitelský stůl byl hustě obsazený, jen ten, koho si nepřála vidět, u něj naštěstí chyběl. Diskuse s milým a usměvavým Kratiknotem jí trochu zvedla náladu a navíc si uvědomila, že pokud si má udržet svou reputaci, nesmí se nic ze včerejšího večera podepsat na jejím vystupování. Už jako dítě nesnášela, když si nějaký učitel vyléval svou špatnou náladu na žácích.

Dojedla snídani a Snape se stále ještě neukázal, takže se zvedla k odchodu. Vůbec ji nepřekvapilo, když ho potkala ve dveřích jídelny - zase. Vzájemně kolem sebe provláli a sotva se pozdravili.

*****

To ráno zjevně nezačalo dobře ani pro Harryho Pottera a Ronalda Weasleyho. Na první hodinu toho dne, kterou byla obrana proti černé magii, dorazili s téměř desetiminutovým zpožděním a ještě podivně pocuchaní. Jean překvapeně povytáhla obočí, když oba vklouzli do učebny a snažili se vypadat nenápadně.
"Pan Potter a pan Weasley…kdepak jste, chlapci, uvízli?" pousmála se na ně.
Zmijozelská část třídy zařičela smíchy.
"My jsme totiž…paní profesorko, totiž Ron a já…" koktal Ron.
"Jsem docela zvědavá, co si vymyslíte, pane Weasley," založila si Jean ruce na prsou a s hlavou mírně nakloněnou na stranu Rona upřeně sledovala.
"Promiňte, paní profesorko, byli jsme za Hagridem a trochu jsme se tam zdrželi," omlouval je oba Harry. "Museli jsme mu s něčím pomoct."
"To je sice dojemné, pane Pottere, ale dobře víte, že vás to neopravňuje k pozdnímu příchodu do hodiny. Strhávám Nebelvíru pět bodů za každého z vás. A teď se konečně posaďte."

Harry a Ron mlčky prošli učebnou na svá místa. Bylo jim jasné, že je Andersonová nepochválí, když se tak zpozdili, a pět bodů za každého jim nepřipadalo zas tak moc, zvlášť v poměru s tím, co právě u Hagrida viděli. Navíc, pokud budou mít štěstí, tak získají ty body ještě během téhle hodiny zpět. Obrana proti černé magii byl jejich oblíbený předmět, ve kterém se jim oběma dařilo, i když Harrymu samozřejmě o něco víc.

"Takže teď, když jsme konečně kompletní, se snad dostaneme k tomu, abychom si vyzkoušeli pár praktických dovedností," pokračovala Jean. "Jak už jsem vám zdůrazňovala v několika předchozích hodinách, při jakékoliv obraně proti útočným kouzlům nebo kletbám je nejdůležitější rychlost a pohotovost. Nebude vám nic platné, když budete mít encyklopedické znalosti všech existujících kouzel a protikouzel a přitom je nedokážete použít, když na vás někdo zaútočí. Vaše obrana musí být reflexivní, intuitivní, bez dlouhého přemýšlení, respektive bez jakéhokoliv přemýšlení. Nesmíte ztrácet čas rozhodováním, jestli by bylo v dané chvíli lépe použít odzbrojovací nebo svazovací kouzlo. Musíte být rozhodní a rychlí, jinak nemáte šanci přežít."

Jean cítila, jak se na ni upírají oči všech žáků v učebně. Tohle bylo přesně to, co je zajímalo a co si určitě chtěli vyzkoušet, a ona jim k tomu hodlala dát příležitost.
"Pane Longbottome, pojďte sem," zavolala si k sobě Nevilla. "Takže jak jsem řekla..." tvářila se, jako že pokračuje ve výkladu, zatímco se Neville před ní zastavil. Náhle bez varování zahřměla: "Expelliarmus!"
Dřív, než se Neville stačil nadechnout, třímala už Jean jeho hůlku v ruce.
"Vidíte, pane Longbottome? Kdybych použila kletbu Avada Kedavra, už byste byl s největší pravděpodobností mrtev. Uvědomte si, že život není soubojnický klub, kde vám dá soupeř dostatek času se nejprve zkoncentrovat, než na vás zaútočí. Sedněte si, prosím. Pane Malfoyi, pojďte vy."
Draco Malfoy se líně zvedl a klátivou chůzí se přesunul do přední části třídy.
"Imobilus!"
Jean opět zaútočila dřív, než byl její protivník připraven - ještě než se Malfoy zastavil. Stihl však použít štítové kouzlo, kterým od sebe její kouzlo odrazil před sebe a Jean ho hned zlikvidovala pohotovým "Finite Incantatem!"
"To nebylo špatné, pane Malfoyi," pochválila ho a Draco se samolibě usmál. "Dva body pro Zmijozel. Můžete se posadit. Pane Pottere, pojďte."
Na Harryho zaútočila Jean ještě v okamžiku, kdy byl v půli cesty učebnou.
"Impedimen...!"
Harry byl však více než pohotový a vyslal svůj Expelliarmus ještě dřív, než Jean své kouzlo dokončila. Mohla jen s úžasem sledovat, jak její hůlka letí vzduchem a přistává v Harryho ruce.
"Výborně, pane Pottere," pochválila ho. "To bylo opravdu vynikající. Deset bodů pro Nebelvír. A teď kdybyste mi laskavě vrátil mou hůlku, abychom mohli pokračovat v našem cvičení."

Harry jí s mírnými rozpaky podal její hůlku. Odzbrojit učitele a ještě za to získat body pro svou kolej, to se mu opravdu nestávalo každý den.

*****

V poledne se Jean potkala se Snapem u oběda. Seděli mlčky vedle sebe a oba si hleděli svého talíře. Nebylo to zdaleka poprvé, co mezi nimi bylo ticho - profesor lektvarů nebýval nikdy příliš hovorný, nicméně tentokrát by se to ticho dalo doslova krájet. Možná to bylo způsobeno i tím, že se oba snažili chovat, jako by ten druhý vůbec neexistoval.

Všimla se toho i Minerva McGonagallová. Podívala se na Brumbála pohledem Vždyť-jsem-ti-to-říkala, pak se k němu naklonila a tiše řekla:
"Je to přesně tak, jak jsem si myslela, Albusi - něco se mezi nimi stalo. V noci spolu byli létat, vzbudilo mě, když několikrát prolétli těsně kolem mého okna a oba přitom vyváděli jak malé děti. A od dnešního rána je Jean strašně smutná. Mám strach, že jí Severus nějak ublížil."
"Nemyslím, že by bylo třeba se něčím takovým znepokojovat, Minervo," odtušil Brumbál se shovívaným úsměvem. "Koneckonců, oba jsou to dospělí lidé a jistě se dokáží s tím, co se mezi nimi děje, vypořádat sami. A nevím, proč by měl zrovna Severus..."
"Albusi, přece dobře víš, jaký je, a..."
"Minervo," přerušil ji Brumbál důrazně a přísně na ni pohlédl, "myslím, že bys měla trochu krotit své vrozené ochranitelské pudy."
"No jak myslíš, Albusi," ohrnula McGonagallová nesouhlasně horní ret. "Ale stejně si o tom s Jean promluvím."

McGonagallová zastihla svou mladší kolegyni krátce po obědě v její pracovně. Jean jí nabídla šálek čaje a pak se obě posadily do pohodlných křesel.
"Vypadáte dnes nějak smutně, Jean," začala McGonagallová od lesa.
"Ale ne, jen se cítím trochu unavená," mávla rukou Jean. "Šla jsem pozdě spát."
"Opravdu? Není v tom náhodou ještě něco jiného?" zadívala se na ni profesorka přeměňování nedůvěřivým pohledem. "Viděla jsem vás v noci létat se Snapem a tak mě napadlo...zkrátka, jestli vám nějak neublížil."
Jean trochu zbledla a uhnula očima. McGonagallová na ni pátravě hleděla.
"Ale no tak, mně to přece můžete říct," řekla chlácholivě, když už to vypadalo, že se žádné odpovědi nedočká. "Znám Severuse už léta a možná bych vám mohla i pomoci."

Jean si hluboce povzdechla. Nechtělo se jí o předchozím neúspěšném večeru příliš mluvit, ale musela uznat, že jestli jí někdo z kolegů může aspoň trochu poradit, je to právě Minerva McGonagallová. Pustila se tedy do vyprávění a nezamlčela ani to, jak ji Snape odmítl políbit.
"A nebylo to poprvé," dodala ještě. "Už jednou jsme se ocitli v situaci, kdy…prostě jsem čekala, že mě políbí, ale neudělal to. Přitom nemám pocit, že bych ho nezajímala. Už jsem se samozřejmě setkala s muži, kteří měli poněkud jiný vkus a nestáli o mě, ale tohle není ten případ. Nerozumím tomu. Jako by se mi úmyslně bránil, i když ho přitahuju."

McGonagallová zamyšleně svraštila čelo a hodnou chvíli mlčela, než konečně řekla:
"Musím přiznat, že i mě to trochu překvapuje. Od Severuse bych spíš čekala, že vás svede a pak se vám ošklivě vysměje - to by víc odpovídalo jeho povaze. Možná tuším, proč takhle reagoval, ale problém je v tom, že vám to nemůžu vysvětlit. Jsou určité věci, které o Severusi Snapeovi ví jen pár lidí a rozhodně to tak musí zůstat i nadále. Nejsem bohužel oprávněna sdělit vám podrobnosti, nicméně je možné, že tak časem učiní profesor Brumbál."
"Hmm, to mi tedy příliš nepomohlo, Minervo," povzdechla si Jean. "To snad i od kentaurů bych se toho dozvěděla víc."
McGonagallová překvapeně naklonila hlavu na stranu.
"Nebývala jste takhle ironická, když jste přišla do Bradavic, Jean. Stolování vedle Snapea na vás má prokazatelně negativní vliv."
Jean přikývla. "Nejste první, kdo se toho všimnul. Ale nemyslím, že by mě kvůli tomu chtěl ředitel přesadit jinam."
"To rozhodně ne," usmála se McGonagallová.

Jean se pořádně napila čaje a pak se zkoumavě zadívala na ředitelku nebelvírské koleje.
"Minervo, já samozřejmě nevím, co je to za šílená tajemství, která mi o Snapeovi nesmíte vyjevit. Pokud je to však něco o tom, že už léta touží po místě učitele obrany proti černé magii, tak vás ujišťuji, že tohle už dávno vím - Gloria Johnsonová mi o tom podrobně vyprávěla ještě dřív, než jsem jela do Bradavic."
McGonagallová se usmála.
"Ne, Jean, s tímhle to nemá nic společného, aspoň pokud já vím. A víc vám opravdu říct nemůžu, i když bych ráda. Lituji."
Jean se zamračila.
"Tak já vám tady odkrývám své nitro a nakonec zůstanu bez pomoci?"
McGonagallová pokrčila rameny.
"Je mi líto, Jean. Opravdu nemohu než vám potvrdit, že Snapeův postoj nemá nic do činění s tím, že učíte obranu proti černé magii."
Jean zamyšleně uvažovala:
"Že učím obranu proti černé magii…hmm, v tom případě by měl možná Snape učit obranu proti polibkům. Nebo rovnou obranu proti lásce. Nepochybuji o tom, že by byl skvělý učitel."
McGonagallová se zasmála a pobaveně na ni mrkla.
"To je rozhodně zajímavý nápad, Jean. Promluvím s Albusem, jestli by nechtěl obranu proti lásce zařadit jako nový vyučovací předmět. Alespoň pro starší ročníky. Jen si nejsem jista, jestli by Severus přijal další vyučovací hodiny navíc."

Jean se smutně usmála, ale vzápětí se jí oči rozšířily zděšením.
"Minervo, proboha, doufám, že nemáte ve skutečnosti na mysli něco takového, jako že je Snape homosexuál?"
Profesorka přeměňování se usmála a v jejím hlase poprvé zazněla úleva.
"Ne, Jean, to rozhodně není. Tohle vám můžu říct s určitostí."
"Vážně?" zamračila se znovu Jean. "A jak to s takovou určitostí víte?"
"Slyšela jste někdy o Zlatoslavu Lockhartovi?" zeptala se McGonagallová.
"Myslíte toho samolibého frajírka, co napsal hromadu knížek o úspěších, kterých nikdy nedosáhl? Prý tady také učil obranu pro černé magii."
"Ano, to je přesně on. No a tenhle Lockhart, ačkoliv ho těšila přízeň žen a ty za ním doslova bláznily, byl tak říkajíc pod obojí a jednou…jak to jen říct…prostě se mu taky moc líbil Severus," uculila se McGonagallová. "Přála bych vám vidět ten rachot, když na něj zkusil ty svoje cukrbliky. Severus byl naprosto nepříčetný a měli jsme ho co hlídat, aby Lockharta nesmetl nějakou obzvlášť ošklivou kletbou."
Jean div nevypadly oči z důlků, jak je na McGonagallovou třeštila.
"To bylo moc zajímavé vyprávění, Minervo," usmála se vzápětí. "Nemáte ještě nějakou takovou historku? Minule to byl Snape v plavkách, teď Lockhart…"
McGonagallová se zvedla z křesla.
"Obávám se, Jean, že pro dnešek už ne. Musím jít, začíná mi hodina. A vy byste taky měla," kývla ještě od dveří.
"Jistě, už jdu," vstala. "A Minervo - děkuju za povzbuzení."
Zástupkyně ředitele se na ni ještě ze dveří usmála a byla pryč. Jean vzala svou hůlku a knihy a vydala se do učebny. Přestože se nedozvěděla nic, co by jí mohlo pomoci při pochopení nepřístupného profesora lektvarů, odcházela v mnohem lepší náladě.

Pokračování
 

Nahoru

HARRY POTTER, characters, names and related indicia and WARNER BROS., shield logo and related indicia are trademarks of Warner Bros. TM & © 2003.
Harry Potter Publishing Rights © J.K.R.