|
Na dobrou noc
Autor:
Mione
Seděla u stolu a čekala, co Brumbál řekne.
Odložil pero a uhladil pergamen.
„Sophie,“ na Brumbálovi bylo vidět, že se
zlobí, ale přitom mu v očích hrály ony známé jiskřičky.
„Jak si to
představuješ? Poštvat na Snapea Holoubkovou pod záminkou, že dostal
Merlinův řád 1.třídy? A pak jsi mu před všemi, zrovna když to říkal
ostatním profesorům, řekla, že je vůl, který uvěří, ano, tak jsi to řekla
–,každé kravině!“ V tuto chvíli viděla, že i on se přemáhá, aby se
nerozesmál, takže se jí trochu ulevilo. „Víš, jak je na toto téma
háklivý!“
„Ale dědečku! Ty víš, jak ho nesnáším, zaslouží si to, sám to
víš. A hlavně to bylo úžasné, když jsem viděla ten jeho protáhlej ksicht a
jak se všichni rozesmáli a on pak nasupeně odešel.“ Samozřejmě ještě před
tím, potom co mu došlo, že jsem si z něho vystřelila, mě sjel pohledem a
řekl, že si to se mnou ještě vyřídí. Dodala v duchu a usmála se. Ovšem
pak ještě musela rekordní rychlostí doběhnout za Holoubkovou a říct jí, že
to byl omyl a že to nemá otisknout.
„A navíc,“ dodala ještě, „to má za
to, jak mě včera ztrapnil.
„Přece víš, jak řekl, že jsem úplně tupá, když
nevím, co se má dát do lektvaru Idofinium, což jak jistě víš, je snad
nejtěžší lektvar na světě.“ „Nechtěla bys mi říct, kdy už se konečně
přestanete škádlit?“ řekl Brumbál pobaveně. Sophie dělala, jako že se
zamýšlí, a pak řekla: „Nikdy?“ Se smíchem vyšla z dědečkovy pracovny.
Brumbál si povzdechl a pomyslel si, že ta jeho povedená vnučka už se nikdy
nezmění, ale usmíval se při tom.
Sophie
si vykračovala chodbou ke svému pokoji a pískala si. Naproti šel Snape a
sjel ji pohledem.
„Ale copak, copak, Severusi, uletěly ti včely?“ Potom co
se jeho pohled ještě vystupňoval, posměšně dodala: „No, spíš vypadáš, jako
by tě popíchaly,vlastně,“ a dělala, jako že si ho prohlíží.
„Ten tvůj
obličej vypadá napuchle pořád.“ Snape se přinutil k mrazivému úsměvu a
pomyslel si: ,Ty to ještě schytáš, ty mrcho jedna rozmazlená.‘ Kdyby to
nebyla Brumbálova vnučka, už by se s ní tak nemazlil. Kdyby jen věděla,
proč šel tou chodbou, stihl to jen taktak. Sophie se ještě pořád usmívala,
když sahala na kliku a… když otevřela dveře stačila jen zaregistrovat, že
slyší podivné vrzání, a pak už jen cítila, jak byla úplně mokrá. Nasupeně
se rozhlídla a uviděla, že na mahagonovém stolu uprostřed místnosti leží
nějaká obálka, přešla k ní, přičemž za sebou dělala mokrou cestičku,
otevřela ji a začala ji číst: „Vážená slečno Pherphexová, s neskonalým
potěšením Vám gratuluji, že jste získala všemi uznávaný Řád Mokrosti 1.
třídy, ještě jednou gratuluji, Váš S. Snape.“ Sophie se zatmělo před očima
a pak s odhodláním ve tváři řekla: „To si ještě odskáčeš, Severusi
Sebastiane Snape!“ S pocitem zadostiučinění se vydala do koupelny
převléknout.
Druhý
den po snídani měla rovnou dvouhodinovku s Nebelvírem a Zmijozelem a ještě
k tomu 5. ročníky: učit je dohromady je podle ní zlý sen všech učitelů,
jedině v tomhle Snapea obdivuje, jinak si myslí, že to je hnusnej šmejd s
emoční inteligencí na nule. Ona tu učí Obranu proti černé magii, možná
částečně proto se s Snapem tak nesnáší. Jak každý ví, Snape si na tohle
místo dělá zálusk snad celý svůj život. Když dorazila do třídy, byl tam
nesnesitelný hluk a všude létaly očarované papírové koule, které jak se
zdá útočily na každého, kdo se k nim přiblížil.
***
Sedla
si ke stolu a mávla hůlkou, všechny koule rázem zmizely a žáky zatlačila
neviditelná síla do lavic. „Dobrý den. Dnes budeme probírat Aureliovo
zaklínadlo. Je to těžké kouzlo, takže vás prosím o maximální pozornost.“
Jedná se o kouzlo, které zvýší vaší fyzickou i psychickou zdatnost, učíme
se ho, protože je to ta nejúčinnější ochrana proti kletbě Cruciatus a
Imperius. Bolest a ovlivnění myšlenek to úplně neovlivní, ale zvýší to
vaši schopnost se bránit. Kouzlo se provádí bez hůlky, částečně proto, že
ve většině případů se vám ani nepodaří se hůlky dotknout. Takže, na kouzlo
se musíte plně soustředit, jelikož nemůžeme používat kletbu Crucio ani
Imperio, budeme používat slabě bolestivé kletby. Teď se postavte do
dvojic…“ Její další slova zanikla v lehké vřavě, která nastala, jak se
přesouvali studenti z jedné lavice do druhé. „… do kterých vás rozdělím
já.“ Lehce se zamračila a postavila je do dvojic tak, že se ozvalo
nesouhlasné brebentění. Věděla, že toho Pottera s Malfoyem si mohla
odpustit, a taky měla pocit, že by na sebe mohli zkusit něco víc než jen
„slabě bolestivé kletby“, ale byla na ně trochu naštvaná, tak proč by
nemohli být naštvaní oni na ni. „Až vás zasáhne kletba, proneste ‚Aurelias
Patroge’ a plně myslete na to, abyste se cítili silnější a schopnější.
Jestli se vám to podaří, měla by se kolem vás vytvořit světle fialová
aura.Tak, a teď si to vyzkoušejte.“ Sedla si za stůl a pozorovala
studenty. Zatím se aura, i když hodně slabá, vytvořila jen u Pottera,
Grangerové a dvou Zmijozelských studentů, pečlivě si to zaznamenala,
každému přidala 5 bodů a šla zachránit Longbottoma od Crabbea, který na
něj použil nějakou nechutnou kletbu, takže ho poslala s Potterem na
ošetřovnu, zatímco řvala na Crabbea a strhla Zmijozelu 15 bodů. Po
vyučování zašla jako vždy do sborovny připravit se na zítřejší
hodinu.Vešla dovnitř a uvelebila se v křesle hned naproti krbu. I když byl
teprve začátek října, bylo neobyčejně sychravo a chladno, přitáhla si šál
k tělu a vrhla kradmý pohled na krb, něco zamumlala a vzplál oheň. Byla to
neuvěřitelná výhoda nemuset používat hůlku, zvlášť když jste mohli
podtrhávat nohy Snapeovi a tvářit se jako byste s tím neměli nic
společného. S tichým povzdechem začala opravovat testy 3. ročníku, když do
sborovny vešel Snape.
„Ale né,“ uklouzlo jim oběma,ale pak se na sebe
ledově podívali. „Dobrý den, slečno Pherphexová,“ pronesl mrazivě a sjel
ji pohledem, z kterého se jí zježily nakrátko ostříhané ostře zelené
vlasy. „Ach, děkuji, vám taky,“ usmála se na něj širokým, naprosto
falešným úsměvem. Po krátké době předstíraného zahloubaného čtení Snape
přerušil ticho.
„Prosím vás, ten váš trávník, co máte na hlavě mě hrozně
ruší od čtení.“
„Ach,a co by se vám líbilo? Mastná čerň?“ pronesla a se
soustředěným výrazem si přeměnila účes na úplně stejný a „mastný“ střih,
jako měl on. Snape lehce zrudl a odpověděl jí: „Skvělý účes, avšak trochu
neoriginální nemyslíte?“ Pohrdavě se zasmála a prodloužila si vlasy až
do poloviny zad a změnila je na spoustu copánků propletených barevnými
nitkami.
„Vyhovuje?“ pronesla sarkasticky. Po pěti minutách napjatou
atmosféru nevydržela, sbalila si věci a odešla do svého pokoje.
Sedla si
ke stolu, že dodělá ty testy. Chvíli tam seděla, ale nakonec položila brk
a popadla svůj Kulový blesk. Když vyšla ven, okamžitě zalitovala, že si
zapomněla vzít plášť. Bylo větrno a dokonce začalo poprchávat. Nasedla na
koště a vzlétla. Milovala ten pocit, když jí vítr začal čechrat vlasy a
ona cítila, že letí. Když ještě chodila do Bradavic jako studentka, hrála
za Nebelvírské družstvo na postu střelce.Ten úžasný pocit, když dala
Zmijozelu gól. Asi by tam lítala až do soumraku, kdyby k ní z dálky
nedolehly hlasy. Pomalu se snesla k zemi. Odložila koště a proměnila se v
havrana. Ano, k jejím výjimečným schopnostem kouzlení bez hůlky a tomu, že
je metamorfmág, patřilo i to, že je zvěromág. Pomalu vzlétla a rozhlídla
se. U Zapovězeného lesa zahlídla dvě postavy těsně před tím, než vklouzly
do stínu stromů. Nejvyšší rychlostí se rozletěla za nimi. Když je
dostihla, okamžitě poznala, o koho jde. Malfoy! A to v dvojitém provedení,
starší i mladší. „Otče, t-to j-jsi mi neřekl,že půjdeme do Zakázanýho
lesa.“ Z hlasu Malfoye juniora byl zřetelně slyšet strach.
„Je jedno,
kde se setkáš s Temným pánem, měl bys být pyšný na to, že tě k němu vedu.
Stálo mě hodně práce ho přemluvit, aby tě přijal mezi nás.“ Aha!
pomyslela si. Takže ten patolízal ho vede k Volde-. Náhle si uvědomila
vážnost toho, co se děje: v lese blízko Bradavic jsou Smrtijedi a
Voldemort taky. No nazdar, do čeho se to zase namočila. Takhle pokračovali
po cestě ještě asi čtvrt hodiny, když Sophie zaslechla něco, jako když
někdo zakopne, a přidušený výkřik, ale Malfoyové vypadali, že nic
neslyšeli, takže si toho nevšímala. Vtom před sebou Sophie uviděla mýtinu,
jenže ke svému zděšení zjistila, že nebyla prázdná. Hemžilo se to na ní
asi stovkou Smrtijedů, ale to by nebylo to nejhorší, kdyby tam nebyla i
pěkná řádka Acromantulí (obrovských pavouků s obrovskými klepety) a o
kousek dál taky dva obři a tři draci, a když v dálce zahlédla mozkomory,
málem nabourala do stromu před sebou.
Usadila
se na jednom stromu blízko kroužku Smrtijedů kolem největšího ohně. Náhle
všechno ztichlo. To není možné...to není možné, říkala si v duchu. Ten,
koho nenáviděla, protože jí zabil rodiče, takže musela žít v Bradavicích
celý život, ten teď stál pár kroků od ní. Lord Voldemort.
„Ááá, vidím, že
už jsou zde. Jdeš pozdě, Luciusi,víš, jak to nesnáším.“ Kdyby neměla na
hlavě peří, určitě by se jí z toho hlasu zježil každičký vlásek.
„Ano,
mistře, omlouvám se,odpusťte. Brumbál nás zdržel, nechtěl pustit mého syna
ze školy, musel jsem mu říct, že Narcisa je vážně nemocná,“začal Malfoy
podlézavým hlasem, který se k němu vůbec nehodil.
„Tvé důvody mě
nezajímají!“ zahřímal Voldemort.
„Prostě jdeš pozdě! Crucio!“ namířil na
Malfoye a ten sebou začal zmítat a příšerně řvát. Draco byl tak zděšený,
že zůstal stát uprostřed pohybu. „Pojď sem, chlapče,“ řekl Voldemort, ale
neznělo to vůbec laskavě. Malfoy Jr. zdráhavě přistoupil blíž.
„Bu-bude
m-mi ctí p-pro vás s-s-sloužit, Mistře,“vykoktal ze sebe Malfoy a pokoušel
se, aby to znělo aspoň trochu tak, jak ho to učil otec.Voldemort se
chladně zasmál a ostatní Smrtijedi se váhavě přidali.
„Měl bys vědět,
hochu, že z mé služby tě vysvobodí jedině smrt.“ Malfoy se roztřásl úplně
stejně, jako se třásl Longbottom před Snapem. Až ji udivilo, jak si teď
byli Malfoy s Longbottomen podobní.
„Já-já vím.“
„Výborně, podej mi tedy
ruku.“ Malfoy mu váhavě podal ruku. Voldemort vyndal hůlku, dotkl se
Malfoyova předloktí a zašeptal: „Morsmordre!“
„Áááá,“ neubránil se Malfoy
výkřiku a druhou rukou se chytil za paži, když ji váhavě odkryl. Sophie to
sice neviděla, ale byla si jista, že se mu tam rýsovalo rudé znamení zla.
„A teď aby se náš mladý Smrtijed procvičil v kletbě Cruciatus a také
samozřejmě Avada kedavra.“ Draco zase viditelně pobledl. „Přiveďte toho
zrádce a zvěda.“
„Reme!“
vykřikla, ale nikdo si toho nevšiml, protože bylo slyšet jen zakrákání. A
vzápětí ji obešla hrůza podruhé. Severus! Oni ho objevili! Jak moc ji
překvapilo, že jí na něm vlastně záleželo. Rychle tu myšlenku zastrašila a
začala horečně přemýšlet, jak z téhle kaše ven.
„Začni s tím vlkodlakem!“ Draco zřejmě nevěděl kudy kam, zdálo se, že se mu to přece jen trochu
příčilo.
„No tak!“ zařval Voldemort. „C-cru…“ začal Draco.
„Néééé!“ Ozvalo
se kousek od ní. Sakra, to jí tak scházelo. Potter! Co ten tady dělá? Náhle
jí svitlo, tak to bylo to zakopnutí a přidušený výkřik. Už nemohla jinak,
musela se proměnit.
„Harry, ne! Jdi pryč, uteč, dokud můžeš!“ křičel na
něj Lupin.
„Vypadni, Pottere ! Rychle!“ řval na něj Snape.
„Ale, ale,
kohopak tu tady máme? Sám Potter nás poctil svou návštěvou! To abychom
ho…“
„Ne!“
ozval se její hlas.
„Nezdá se vám, že je tady dneska docela rušno? No tak,
zabijte je! Všechny! Hned!“
„Harry, vezmi Draca a utíkejte!!!“ křičela
Sophie na něj a současně k sobě přitáhla Remuse se Snapem a vykouzlila
kolem nich štít. Harry popadl Malfoye za ruku a chvíli ho táhl. Po chvíli
si ale Malfoy uvědomil co se děje a začal se bránit. Potom už jenom
slyšela Harryho hlas, jak říká: „Mdloby na tebe!“ a pak ještě tiché
zašeptání: „Mobilicorpus! Snažila se dělat co největší efekty jako oheň
a různé výbuchy, aby nebylo vidět, že postupně ustupují k hradu, přece jen
Smrtijedů byla velká převaha a s Acromantulemi se setkat vůbec, ale vůbec
nechtěla. Lupinovi i Snapeovi sebrali hůlky, takže nemohli dělat v celku
nic, jenom se s ní rychle klidit k hradu.
„Teď!“ vykřikla Sophie a
vyčarovala obrovskou ohnivou zeď, od které chytly skoro všechny stromy v
blízkosti. Všichni tryskem vyrazili směrem k hradu. Sophie už píchalo
v boku, a když se podívala na Snapea, ještě se to zhoršilo protože se i v
dané situaci málem rozesmála. Snape vypadal, jako by přes něj přeběhlo
stádo Hypogrifů. Vlasy měl rozcuchané, obličej brunátný a vidět ho
běžet…no prostě vidět běžet Snapea, to je rarita. Pomyslela si, že tohle
bude jistě vykládat vnoučatům.
„Co se tak blbě culíte, Pherphexová?“ řekl
jízlivě Snape, když dorazili na školní pozemky.Už chtěla něco odpovědět,
když viděla, že po Severusově tváři přeběhl úsměv, ale ještě víc ji
udivilo, že ten úsměv nebyl ani jízlivý ani ledový... byl to prostě úsměv.
„Remusi,
běž za Hagridem, ať jde rychle na hrad i s Tesákem. My půjdeme za
Brumbálem,“ vykřikla na Lupina, ten jen přikývl a vydal se směrem k
Hagridově boudě.
„Sophie, ty jdi za Brumbálem, i když myslím, že ho Potter
už zburcoval. Já půjdu za McGonagallovou, ale ne, ona už je vlastně
večeře. Tak pojď se mnou do Velké síně!“ Když se vřítili do Velké síně,
vzbudilo to velký rozruch. Upřely se na ně všechny pohledy.
„Sophie!
Severusi! Co se proboha děje?“ zeptal se lehce zděšeně Brumbál, když
doběhli k učitelskému stolu.
„Právě přišel Harry, který za sebou vláčel
Draca v bezvědomí!“ Vrhla rychlý pohled na Pottera, vedle kterého ležel na
zemi Malfoy.
„Smrtijedi,“ vyhrkla Sophie.
„Co?“ řekl nevěřícně Brumbál.
„Na vysvětlování teď není čas,“ přerušil je Snape.
„Až sem přijdou Remus s Hagridem, musíme zabezpečit celý hrad. Smrtijedi na nás zaútočí ze
Zapovězeného lesa a ne jen oni, mají s sebou obří pavouky, obry, draky a
mozkomory.“
„Á, Hagrid s Remusem už jsou tu.“ „Minervo, pošli prosím
sovu ministerstvu. Jakkoliv nám nevěří, pomoct nám prostě musí,“ otočil
se Brumbál na profesorku McGonagallovou, ta jen přikývla a odešla do
sovince.
„Ty, Harry, odveď prosím pana Malfoye na ošetřovnu.“
„Ale p-pane
profesore, on je Smrtijed!“ podíval se Harry se znechucením na Draca
Malfoye.“
„Já vím, Harry, odveď ho tam, prosím,“ odpověděl přívětivě Brumbál.
***
Začala
příprava na boj. Z ministerstva jim odepsali, že si sice nemyslí, že se
Voldemort vrátil, ale pošlou posily, aby alespoň viděli, jak se Brumbál
ztrapní. Za tuhle odpověď v Sophie vřela krev. Jak si můžou dovolit
nadávat jejímu dědečkovi do senilních bláznů? Nicméně se do Bradavic
přestěhoval celý Fénixuv Řád. Vždycky, když potkala někoho z Řádu, ji
zabolelo u srdce při vzpomínce na Síriuse. Zamilovali se do sebe na první
pohled. Když poprvé vkročila do domu na Grimnauldově náměstí číslo 12,
řekla, že to je špinavá díra. Ale po pár dnech se stal jejím
nejoblíbenějším místem. Trávila tam dny se Síriusem, který nemohl ven.
Když zemřel, proplakala celou noc a týden nevytáhla paty z pokoje. Skoro
vždy, když před spaním zavřela oči, znovu ucítila jeho rty na svých a jeho
horký dech. Znovu ucítila ten pocit, když ji políbil, a ona se rázem zase
v myšlenkách zvedla až ke hvězdám.Většinou se po takových nocích probírala
s mokrým polštářem od slz.
Jak se
zdálo, Voldemort se stáhl do lesa a nedával o sobě vědět. Brumbál se
rozhodl, že zaútočí první. Když se sešli na poradu ve Fénixově místnosti,
jak pojmenovali velkou místnost, kterou zařídili jako ústředí, Brumbál jim
oznámil, že si myslí, že by měli zaútočit co nejdřív, dokud bude mít
Voldemort co nejmíň sil.Vlastně měli docela naději na úspěch. V jejich
řadách bylo asi 150 kouzelníků plus 40 grifinů (obrovských lvů s křídly,
kteří se používají jako strážci pokladů a vždy stáli na straně dobra),
nikdo nevěděl, jak se také Brumbálovi podařilo sehnat tolik fénixů. S
Fawkesem se jim jich rozhodlo pomoct celkem 20, jednorožců získali 10 a
kentaurů se k nim přidalo 30 s velitelem Firenzem, ostatní se rozhodli že
nebudou napomáhat měnit osud, a stáhli se do nejzazších koutů
Zapovězeného lesa.
Nastal
den boje. Když se Sophie ráno probudila, zjistila, že se neprobudila jen
tak.Vedle její postele seděl Snape a nakláněl se nad ní. Rychle si
přitáhla peřinu až ke krku, když si uvědomila že je jenom v noční
košili. Venku teprve svítalo.
„Co tady děláte?!“ vykřikla na svůj vkus až
moc úzkostlivě.
„Pokud jste na to nezapomněla, tak dnes jdeme na jistou
smrt,“ řekl sarkasticky.
„A-ach tak... Mohl byste teď prosím odejít?“ Snape zaváhal, ale pak přiblížil svou tváří k její a políbil ji. Nebyla
schopna slova ani pohybu, když ji obklopila příjemná vůně nějakého
koření. Sophie se poděšeně s myšlenkou na Síriuse odtáhla a zastyděla
se, když si uvědomila, že se jí to málem začalo líbit. Snape jako by si
právě uvědomil, co udělal, prkenně se zvedl a trochu vyděšeně řekl: „O-omlouvám se. Já... neměl jsem to dělat,“ dořekl to, ale už chladně
schovaný za svou ledovou fasádou. Sophie na něj koukala jako vyděšená
sova.
Když
odešel, rychle se oblékla do sytě rudého hábitu, do kterého se toho dne
měli obléknout všichni. Ještě před úsvitem vyrazili. Brumbálova armáda,
vzpomněla si na název, který vymyslel Potter pro jeho soubojový kroužek.
Proměnila se v havrana a ještě s několika zvěromágy, kteří se proměňovali
v ptáky, se vydala na výzvědy. Jak si teď uvědomila, Severus se také
proměňoval v havrana. Jak zvláštní... Voldemort ale také nezahálel, sehnal
ještě několik acromantulí a jednoho draka. Velký problém bude s tím
množstvím mozkomorů. Shodli se, že hned, jak se střetnou, řeknou všichni
naráz Patronovo zaklinadlo, ještě nikdy to nikdo nezkoušel v takovém
počtu. Když podali zprávu Brumbálovi, zachmuřil se. Smrtijedi ale zřejmě
nečekali útok, takže měli jakousi výhodu.
***
Voldemort byl spokojený, zítra hodlal se svojí armádou zaútočit na
Bradavice. Ale měl problém: jelikož mu v Bradavicích nezbyl žádný zvěd,
neměl ani ponětí, jak se rozšiřují. Ale zítra... Náhle se ozval výkřik.
Voldemort se obrátil tím směrem a vzplála v něm neskutečná zlost. Zprava,
asi 100 metrů od sebe, viděl nad stromy rudozlatou záři. Když se podíval
líp, viděl, že vychází asi z dvaceti fénixů a čtyřiceti grifinů. Zaklel a
poté zařval. „Tak na co čekáte, zabte je!“ Smrtijedi se ale ohromeně
koukali na tu záplavu červených a zlatých křídel.
„Dělejte!“ Voldemort
první vytáhl hůlku a poslal na fénixe a grifiny kletbu Avada kedavra. Ta
se od nich však zázračně odrazila a zabila jednoho ze Smrtijedů. V tu
chvíli se vzpamatovali a začali všichni pálit. Jenže teď se z lesa
vynořila směs kentaurů, jednorožců a lidí.
„Mozkomoři!!!“ řval Voldemort a
vysílal jednu kletbu za druhou a při tom utíkal schovat se za Smrtijedy.
***
Když se
k nim začali blížit Mozkomoři, pocítila chlad. ,Musím počkat, musím
počkat,‘ opakovala si a přemáhala se, aby nevyslala Patronovo zaklínadlo.
„Teď!“ zakřičel Brumbál a vzduchem se ozvalo hromové „Expecto patronum“.
Ze všech hůlek se valila bílá, průsvitná hmota.Všichni čekali, v co se
zformuje.
Obrovský
zářivě bílý fénix se řítil na mozkomory, následován záplavou menších
rudých fénixů. Zdálo se jí, že je jich najednou nějak víc, a taky bylo.
Bylo jich asi sto. Mozkomoři se dali zběsile na útěk. K jejímu překvapení
je ten bílý fénix zabíjel, nejen odháněl. Rychle se probrala a začala
vysílat omračující kletby.
***
Voldemort utíkal. Ke svému nesmírnému zděšení utíkal z boje. Pořád ale
narážel na další a další kouzelníky nebo ty jejich příšery. Fénixové v něm
vyvolávali panickou hrůzu, měli v sobě prostě moc čistoty a dobra na to,
aby se jich nebál.
„Ale copak? Pán zla utíká z boje?“ ozvalo se za ním.
Stála tam ta pitomá Brumbálova vnučka, která se ho nikdy nebála, ani když
byla dítě. Postavila se mu, ještě když chodila do Bradavic, chtěla chránit
rodiče. Jak byla hloupá.
„Uhni, ty hloupá holko!“
„Ne, dnes ne!“ vykřikla.
Otočil se.
„Avada kedavra!“ ale rozzuřením minul.
„Hlupáku! Mdloby na
tebe!“ vykřikla. Voldemort byl poražen, omráčený se svezl k zemi. Když
Smrtijedi viděli, že jejich pán padl, vzdali se. Bitva trvala přesně od
soumraku do úsvitu, uvědomila si. Nad bojištěm zavládlo ticho. Co vlastně
mají dělat teď? Posbírat mrtvá těla? Informovat ministerstvo? Předat
Voldemorta do Azkabanu? Mělo by to vůbec cenu? Nemají ho rovnou zabít?
Sophie popadla Voldemorta za rukáv (neměla ani nejmenší chuť se ho vůbec
dotknout) a táhla ho k Brumbálovi. Voldemortovi při tom ošklivě dřela
hlava o kamení, ale Sophie nevypadala, že by jí to nějak vadilo. Hodila ho
Brumbálovi k nohám.
„Co s ním?“ Postupně k nim přicházeli všichni
kouzelníci. Sophie se rozhlédla a zjistila, že všechna zvířata a kentauři
zmizeli, ale neviděla, že by byli mrtví. Nejspíš si řekli, že už tu nemají
co dělat. „Asi bychom nejdřív měli zjistit, jestli nám někdo chybí,“
šeptla trochu nesměle jedna čarodějka se zářivě fialovými vlasy, které se
jí tloukly s rudým hábitem.
„To je pravda,“ přisvědčila Sophie. Rozhlídla
se. To bude těžké.
„Asi spíš bude lehčí je hledat tam,“ řekl nešťastně
jeden kouzelník a ukázal na ztichlé bojiště.
„Dobře,ale nejdřív vezmeme
všechny živé Smrtijedy a tohle,“ kopla do Voldemorta, který byl ještě
pořád v bezvědomí. „do hradu. A předáme je bystrozorům. Kingsley! Tonková!
Vy budete cestou hlídat jeho!“ ukázala na Voldemorta. Oba přikývli,
znechuceně ho popadli a odtáhli ho do lesa.
Když se
vrátili na hrad, vybuchly po celé Británii oslavy. V Denním věštci bylo
plno zpráv o tom, jak ministerstvo zanedbalo své povinnosti, když se
snažilo ututlat Voldemortův návrat. Po hradě se začaly šířit pověsti že
Brumbál chystá závěrečný ples na konci školního roku. Pravda to sice
nebyla, ale když se to dozvěděl Popletal, začal nadšeně tleskat a říkat,
že by se tam mohl také uskutečnit předávací ceremoniál Merlinových řádů
(to samozřejmě znamenalo, že Brumbál ten ples už udělat musel).
„Cože?! Merlinových řádů?“ vyjekla Sophie.
„No jistě, copak nečtete Denní věštec?
Vy, Snape, Brumbál, Tonková, Lupin a několik dalších máte dostat Merlinův
řád 1.třídy a všichni ostatní kouzelníci 2. a 3. třídy. Ovšem na
ceremoniálu se budou předávat jen ty té 1. třídy,“ odpověděl Popletal,
jako kdyby to bylo naprosto jasné, tak co se Sophie vůbec ptá. Překvapeně
sebou plácla do křesla ve sborovně a začala se smát. Tak Snape dostane ten
svůj vytoužený řád? To si ho musí jít podat.
Vyběhla
ze sborovny a běžela směrem do sklepení. Vůbec nedávala pozor. Takže když
do někoho narazila, velice ji to překvapilo.
„Au! Nemůžete dávat pozor?!“
vykřikli oba dva.
„Ach, to jste vy,“ řekli znova unisono a zarazili se.
„Přišla jsem vám říct…sakra, nechte toho, Snape !“
„Já?! Vy pořád říkáte
to, co chci říct!“ odpověděl jí naštvaně Snape. Nasupeně se na sebe
dívali.
„Tak dobře, začněte první,“ řekli znovu oba dva.
„Ne vy!“
odpověděli si zase naráz. Tak už bychom toho mohli nechat, už se konečně
vymáčkněte!“ vybuchla Sophie, protože už ji to docela štvalo.
„N-no já
jsem…“ zarazil se najednou Snape. To mi teda ještě scházelo… Snape, který
se neumí vyjádřit, pomyslela si.
„Poslouchám,“ snažila se ho popohnat.
„S kým
jdete na ten ples?!“ vypadlo z něj. No jo, teď si uvědomila, že vlastně
s nikým nejde.
„Proč vás to zajímá?! Ale…zatím s nikým.“ Snape k ní
přistoupil. Zase viděla nepatrné zaváhání. A pak… vůně koření,
hvězdičky,no však už víš. Jenže ona se neodtáhla, nejspíš to bylo tím, že
si v podvědomí uvědomila, že po Síriusovi už nemá cenu truchlit. Ale přece
jen ji trochu hryzalo svědomí.
„Tak jdu asi s tebou,“ zašeptala, když se
po chvíli odtáhla.
„Sophie
Pherphexová!“ vyvolával Popletal a ona se trochu nervózně zvedla ze
židle.
„Hodně štěstí,“ zašeptal Snape a objal ji. Velká síň byla
nádherně vyzdobená. Místo velkých stolů tu bylo spoustu malých pro dva až
čtyři lidi. Uprostřed síně vznikla velká plocha jako parket a byla tam i
nějaká hudební skupina. jmenovali se „Hlasy ze záhrobí“ nebo tak nějak.
Teď, ale uprostřed stál ministr kouzel Kornélius Popletal s dvěma „načančanýma“
holkama po boku, které měly na rukou „polštáře“ a na těch medaile. Nebo
tak to alespoň Sophie připadalo.
„Z moci mně svěřené, vám, Sophie
Pherphexové, uděluji za statečnost ve Fénixově bitvě Merlinův řád 1.
třídy...“ Další slova už neposlouchala. Vyhledala očima jejich stolek.
Když našla oči Severuse, usmála se. Jeho krásné černé oči… Popletal jí
připnul na šaty zlatou medaili.
„Děkuji, pane ministře,“ odpověděla mu
předepsanou větou a udělala mírné pukrle.
„Nyphadora Tonková!“ Celý výstup
se opakoval a pak přišel na řadu Snape. Políbila ho na tvář a popřála mu
hodně štěstí, jako to předtím udělal on.
„Tak už
ho konečně máš,“ pošeptala mu, když se vydali tančit.
„Už se ti nebudu
moct posmívat,“ usmála se.
***
„Tančil
krásně… když jsem tančila s ním, nikdy se mi nechtělo končit. Ještě teď na
to ráda vzpomínám. Teď to vidíš, Jenny, ne vždy jsem tvého otce milovala.“
Malá
holčička se usmála. „A pak byla velká svatba, viď, mami? A budete spolu
žít šťastně až do smrti!“
„Ano, jistě, a teď zazvoní zvonec a pohádky je
konec.“ Žena se usmála a políbila holčičku na čelo.
„A teď už běž spát.“
|