Nikdy víc
Autor:
ze zdroje na internetu přeložila do češtiny Wolfka
Všechny postavy náleží J. K. Rowling kromě Eleny, která přináleží
k autorovi.
Prosím,
pojď dovnitř, Hermiono, ale nedělej moc hluku. Je nahoře; myslím, že spí.
Ne, nemyslím, že se někdy bude cítit lépe. Přemýšlela jsem o tom,
Hermiono, ale nemůžu si to připustit. Nechci tomu věřit. Ano sedni si,
posluž si karamelami a já ti řeknu vše. O mém životě, o něm, o celém
našem štěstí a utrpení. Přišla jsem do Bradavic, když jsem dokončila
Univerzitu v mudlovském světě. Brumbál mě požádal, abych učila chemii
(určitě víš, co myslím) mladé čaroděje a čarodějky. A tam jsem ho potkala.
Nejdřív se mnou vůbec nemluvil, a já jsem z něj získala dojem, že je
chladnokrevný a bezcitný. Viděla jsem, že všichni studenti, dokonce i
sedmiletí, se ho báli, a zároveň ho nenáviděli. Ale později jsem si
uvědomila, jak je pohledný – vysoký, vážný, jeho nádherné vlasy mu padaly
na ramena a jeho temné oči odhalovaly tolik…bolesti. Musel hodně trpět ve
svém životě. Možná jsem pouze mudla, ale nejsem tak hloupá. Vím hodně o
psychologii. Přestože jsem věděla, že tohle může být jeden z nejtěžších
úkolů v mém životě, rozhodla jsem se jít a promluvit si s ním. Promluvit
si s Mistrem Jedů, Severusem Snapem. Bylo deštivé listopadové odpoledne,
když jsem přišla do jeho třídy. Byl sám a něco psal. Zaklepala jsem na
dveře. „Dále,“ odpověděl. Vešla jsem dovnitř, ale najednou jsem si
uvědomila, že nevím, proč jsem vlastně přišla. Byla jsem tak bláznivá?
Promluvit se Snapem? Zeptat se Snapea, co bylo špatně? Co mu způsobilo
tolik bolesti? Pokusit se mu pomoct? Zvedl obočí, pravděpodobně si myslel,
proč jsem ho přišla vyrušovat. Protože jsem nemohla najít vhodná slova,
prolomil ticho: „Ano?“ Musíš být silná, jestli-že mu chceš pomoct, myslela
jsem si. Znáš psychologii… „Profesore Snape…myslím, že by bylo milé,
kdybychom se konečně navzájem představili, po třech měsících společné
práce…“ „Dobře,“ odpověděl. „Myslím, že jste právě řekla mé jméno, a já
znám vaše, slečno Lemoniss, tak, mohla byste mě prosím nechat o samotě,
abych mohl dokončit svou práci?“
„Proč jste pořád sám?“
„Těší mě samota.“
„To si nemyslím.“
Zvedl hlavu a rozčileně se na mě podíval. „Nechte mě o samotě.“ zašeptal.
„Profesore, chci vám pomoct…“
„Vypadám jako někdo, kdo potřebuje pomoc, obzvlášť´ vaši?!“
„Vidím, že trpíte. Vidím tolik bolesti ve vašich očích. Musíte někomu
otevřít své srdce, Severusi. Nemůžete to dusit v sobě. Znám psycholo…“
„NEZAJÍMÁ MĚ VAŠE PSYCHOLOGIE!!! Ted´, byla byste tak laskavá A OPUSTILA
MOU TŘÍDU?!!“ Zvedla jsem se k odchodu. Vypadal tak naštvaně, že jsem se
rozhodla už ho nikdy neobtěžovat. Došla jsem ke dveřím a otočila jsem se.
Seděl tam a díval se do svých pergamenů. „Severusi, kdybyste si kdykoli,
kdykoli potřeboval s někým promluvit, víte, kde mě najdete…“ Zamračeně se
na mě podíval: „Už jsem vám řekl, slečno, nepotřebuji vaši pomoc.“
„Oh, jste přese všechno lidská bytost, Severusi, přestože si to nechcete
připustit. Jste slabý, zranitelný…“
„Myslím, že jsem vám řekl, abyste šla!“
„Potřebujete si s někým promluvit…“
„VEN!!!“
„A být milován…“ dořekla jsem a ztratila se ve dveřích. Nevím proč,
Hermiono, ale myslím, že jsem na něj udělala dojem. A nemýlila jsem se.
Byla pozdní půlnoc, právě jsem četla chemickou knihu, když jsem najednou
uslyšela zaklepání na dveře. Šla jsem otevřít a uviděla jsem Severuse
v jeho dlouhé černé noční košili, jeho bledá tvář byla bledší než jindy.
Díval se na mě svýma unavenýma černýma očima. „Pojď,“řekla jsem a zavedla
ho do postele (nemám v pokoji žádné židle, tak kde jinde jsem ho mohla
usadit?). „Můžu ti nabídnout něco k pití?“ zeptala jsem se.
„Ne, děkuji.“ odpověděl. Zatřásl se. „Můj Bože, tobě je zima! A nemám nic,
co bych ti nabídla…hmmm…přikryj se touhle dekou, Severusi. “A udělala jsem
to namísto něj. Sedla jsem si vedle něj. „Řekni mi, Severusi, co se stalo?
Vypadáš nešťastně.“
„Já…měl jsem noční můru…“ zašeptal.
„Řekni mi o tom, jestli můžeš.“
„Můj život byla noční můra…“ na chvilku se odmlčel a potom pokračoval: „
Měla jsi pravdu. Nikdo mě nikdy nemiloval. Moji rodiče zemřeli, když jsem
byl ještě chlapec a v Bradavicích jsem neměl žádné kamarády. Dělali si ze
mě srandu, v jedné jejich hře jsem málem zemřel. Neměl jsem nikoho, s kým
bych si promluvil, komu bych si postěžoval, ke komu bych patřil. Až jednou
mě oslovili nějací temní lidé, chtěli, abych se k nim připojil. Okamžitě
jsem souhlasil. Byl jsem hloupý malý chlapec…“Třásl se. Vzala jsem jeho
ruku do svých a stiskla jsem ji. Pokoušel se usmát, ale moc se mu to
nepodařilo. „A donutili mě dělat hrozné věci. Musel jsem zabíjet nevinné
lidi – mudly, ženy, děti…musel jsem udělat, co si Lord Voldemort přál. Až
jednoho dne jsem si řekl: ´Co to děláš? Tohle nevede k ničemu jinému než
ke krveprolití, bolesti a utrpení. Tohle už dál nebudeš snášet!´ A stal
jsem se Brumbálovým špiónem. Ale nemohl jsem napravit to, co jsem spáchal.
A měl jsem tenhle sen…všechno, co se stalo, se vrátilo zpátky…“Pozorně
jsem mu naslouchala. Mluvil pomalu a klidně, ale občas se třásl. Byl tak
bledý, jeho tmavé oči zčervenaly od bolesti a únavy, jeho vlasy padaly
přes ně a skrývaly je. Když skončil, otočil se ke mně a odhalil ve svých
očích pláč. „ Měla jsi pravdu ve všem. Opravdu jsem si potřeboval s někým
promluvit, ale, jak jsem měl vědět s kým? Život mě naučil nikomu nevěřit.
A pak jsi přišla ty. Viděl jsem ve tvých očích, že máš o mě opravdu
starost, a rozhodl jsem se všechno ti říct. Jak jsem právě udělal. Věřím
ti.“ Opravdu jsem nevěděla, co říct. Byla jsem dojata jeho příběhem.
Muselo to být velice bolestné. „ Musíš být unavený, Severusi. Lehni si,
nech mě, abych ti pomohla s přikrývkou…“
„Zůstaneš prosím tě dnes se mnou?“ poprosil.
„Zůstanu.“
„Děkuji,“ zašeptal. A usnul mi v náruči. Tohle byl začátek našeho
přátelství. Měl někoho, s kým by si popovídal a komu bys i postěžoval.
Stal se veselejší a vlídnější ke svým studentům. Dokonce i k Harrymu
Potterovi. Občas mě zavolal, abych mu pomohla s úklidem jeho laboratoře a
sbírky jedů. Hodně jsme se sblížili. Bylo pro nás nevyhnutelné, aby jsme
se do sebe zamilovali. Milovala jsem ho, a že on miloval mě, to jsem mohla
vidět v jeho očích. Jednou odpoledne, při uklízení jeho laboratoře, mi
upadla zkumavka a rozbila se. „Omlouvám se, Severusi, nechtěla jsem…“ Měla
jsem slzy na krajíčku. „Oh, s tím si nedělej starosti…“, přišel ke mně.
Byl mi teď tak blízko, svou ruku položil na mé rameno. Sklonil se a
políbil mě na tvář. Lehce jsem zčervenala. „Eleno…“ začal. Otočila jsem se
tváří k němu a zašeptala: „Ano, Severusi?“ Díval se mi do očí. ´ Je plachý
´, pomyslela jsem si. Vzala jsem jeho hlavu do dlaní a políbila ho na rty.
Vrátil mi polibek, a když jsme se konečně od sebe oddálili, řekl se
zářivým úsměvem:
„Miluji tě, Eleno.“
„Taky tě miluji, Severusi.“
Bylo to tak krátké, tak sladké…Objala jsem ho a on mě objal také…Nikdy,
nikdy nás nic nerozdělí…
***
Nebudeš mi
věřit, Hermiono, ale byli jsme nerozluční. Stal se pro mě tou nejsladší
věcí na světě. Nezajímalo mě, co o něm kdy lidé řekli, a co jsem si o něm
myslela dřív. Už pro mě nikdy nebyl chladný, slizký a krutý profesor
Snape; byl můj miláček, sladký, milý Severus…A potom se to stalo…Jednu
ledově chladnou prosincovou noc. Seděla jsem ve svém pokoji a četla knížku
“ Chemie a jedy, dvě neoddělitelné vědy“. ´ Správně,´ pomyslela jsem si.
´Právě jako Severus a já. Kdo by nás mohl rozdělit?´ A pak jsem uslyšela
zaúpění. Potom výkřik bolesti. A nakonec slabé zaklepání na dveře. Běžela
jsem otevřít. A uviděla jsem…mou nejdražší bytost ležící v kaluži krve a
dívající se na mě svýma krásnýma černýma očima. „O ne!“ rozplakala jsem
se. „Severusi?…“Vzala jsem ho do náruče a odvedla do postele. Stále sténal
a těžce dýchal. „Co…co se stalo?“ pokoušela jsem se zeptat, sbírající
všechnu svou sílu a kus vaty. Stále se na mě díval těma svýma očima…A když
jsem mu ošetřovala rány, vůbec si nestěžoval. Zatnul pěsti a potichu
sténal. Obvázala jsem mu rány a přikryla ho. Nakonec jsem si sedla vedle
něj a zašeptala jsem: „Co se stalo? Severusi? Nejdražší?“ Nabídl mi svou
ruku a já jsem ji přikryla svými. Jeho rty se zvlnily do milého úsměvu.
„Eleno…,“ začal.
„Co?“
„Já…už tě nebudu moct nikdy vidět…“
„Ale vždyť se mi díváš přímo do očí!“
„Cítím, že jsi tam…ale už tě nikdy neuvidím…“
Ano… Bylo to tak…“ Kdo ti to udělal? “ …“ Kdo mu to udělal, Hermiono?
Proč? Proč mu to udělali? Proč musí trpět celý svůj život? Proč mu lidé
způsobují tolik bolesti? Nemůžou…prostě nechat ho na pokoji, když ho
nemají rádi? A proč ho nemají rádi? Má přese všechno dobré srdce, můj
ubohý Severus…Pojď nahoru, Hermiono. Myslím, že mě volá. Hermiono, miluji
ho. Dívá se na mě těma očima…těma černýma očima…a ony vypadají, že jsou
stále živé… Je v nich tolik bolesti…Ale nevidí. Nemůžou vidět všechny ty
věci, které stojí za to vidět. Nemůže vidět bolest ani utrpení. Ale může
ho cítit. Může ho cítit a to je mnohem horší…Nikdy víc už nebudou zářit
tyhle černé oči…"
|