ZPĚT na zadání

Nepoužívejte tuto povídku na jiných stránkách bez svolení jejího autora. V případě dotazu mě prosím kontaktujte. Děkuji!
Při neoprávněném použití se dopouštíte krádeže autorského díla, což je proti dobrým mravům a zároveň protizákonné!

  
SEN
Autor: Snowie

Tichý prosincový večer. Venku jemně sněží. Dívám se oknem, jak se tisíce vloček snášejí z inkoustově černého nebe a třpytí se ve světle lampy jako stříbro. Zapálila jsem svíčku a teď si vychutnávám přítmí a klid ztichlého bytu. Slyším, jak si sousedé pustili televizi, ale mně se dnes nechce trávit večer ani s televizní, ani s počítačovou obrazovkou. Chtěla bych jen tak sedět, dívat se, jak sněží a nechat myšlenky volně plynout. Ano, tohle je advent. Klid a mír, tiché očekávání vánočního zázraku.

Začínám být nějak sentimentální, měla bych si spíš rozmyslet, co všechno musím za víkend udělat. Těch věcí, které nestíhám a o nichž jsem si přísahala, že je do Vánoc určitě zvládnu, je pěkná řádka. Ale stejně bych zítra večer mohla pozvat kamarádku do čajovny anebo konečně zase jednou zaskočit na klubový chat, mohla bych taky -

Z předsíně se ozval šramot a pak zvuk otvírajících se dveří. Co se to proboha děje? Proč by se manžel vracel, když odjel na celý víkend? Navíc by mi určitě předem zavolal! ´Neblázni,´ uklidňuju se v duchu, ´třeba tě chce překvapit.´ Mezitím se dveře zavřely a předsíní zazněly opatrné kroky. Propána, proč si nerozsvítí a tápe tady potmě? Vyskočila jsem z křesla právě ve chvíli, kdy se ve dveřích objevila vysoká mužská postava. Strnula jsem. To přece není…

Panebože. Měla jsem co dělat, abych nespadla zpátky do křesla. Muž zůstal stát mezi dveřmi a trochu užasle na mě hleděl. Byl oblečený v tmavé košili a džínách, ve světle svíčky byla jeho tvář pod prošedivělými vlasy zastřená lehkým stínem. Tvář, kterou tak dobře znám. Jedna z jejích nejkrásnějších podob se na mě už několik dní dívá z nového fanclubového trička. Alan Rickman.

Mám halucinace. Ne - usnula jsem. Určitě spím a tohle se mi zdá. Z víru podobných úvah mě vytrhla svíčka na stole – roztavený vosk se s hlasitým prskáním vylil a stékal po svícnu až na stůl.

„Zatraceně,“ uklouzlo mi a rychle jsem se snažila zachránit situaci, přičemž jsem nešikovně zavadila rukou o plamen. Ucukla jsem a taktak že nevyjekla bolestí. Pálilo to. A já si vždycky myslela, že ve snu člověk takové věci necítí.
„Nestalo se vám nic?“ ozval se ode dveří tichý hluboký hlas.

Ztuhla jsem. Kvůli svíčce jsem na několik vteřin úplně zapomněla na přítomnost muže na prahu obývacího pokoje. Co mě však zarazilo nejvíc bylo, že jsem mu dokonale rozuměla.
Pomalu jsem se napřímila a vyslovila to, čemu jsem nemohla uvěřit:

„Vy jste… Alan Rickman?“
K mému překvapení se tiše rozesmál.

„Myslím, že ano. Tedy, je to moje jméno, pokud vím.“
„Promiňte, já... nechápu, jak to, že jste tady a mohu s vámi mluvit, když jste… Moje angličtina je naprosto příšerná a přitom vám rozumím.“
Pokud si o mně myslel, že jsem normální, určitě ho to právě přešlo.

„Nevím, jaká je vaše angličtina,“ ujistil mě opět tím nádherným hlasem, „vím jen, že s vámi mluvím a

rozumím vám stejně dobře jako vy mně.“

„Odpusťte, že jsem vás nechala stát ve dveřích,“ vyhrkla jsem, „pojďte a posaďte se, prosím. Mohu… mohu vám něco nabídnout? Čaj, kávu nebo třeba víno?“

Rychle jsem v duchu skenovala obsah baru a uvažovala, které víno bych si mohla dovolit nalít takovému milovníkovi rudého moku, jako je on.

„To je úžasné,“ vydechl, zatímco si sedal do křesla naproti mně, „ještě nikdy jsem ve snu nezažil takovýhle servis.“

„Ve snu?“ Znovu jsem zalapala po dechu. „Myslela jsem, že to vy se mi zdáte, ale …“

„Opravdu?“ zvedl obočí. „Zajímavé. Už ani ve spánku si nemůžu být jistý, jestli opravdu sním.“

Musela jsem se v duchu usmát, připomnělo mi to jistou českou pohádku, kdy se král dohaduje se svou nezdárnou dcerou na téma „ty se mi zdáš“.

„Tak se možná zdáme sobě navzájem,“ řekla jsem nesměle. „I když nechápu, proč by se vám mělo zdát zrovna o mně.“
Zatímco proč se zdá mně o něm, je zcela jasné.

„Pročpak o sobě máte tak nízké mínění?“ pousmál se.

„Totiž - jen nechápu, proč se by se vám mělo zdát o někom jako jsem já, když určitě znáte tolik okouzlujících žen.“

Teď už se rozesmál nahlas.

„Myslíte si, že toužím po tom, aby se mi zdálo o mých kolegyních z branže?“

„Já nevím,“ řekla jsem popravdě.

„Smím vás požádat o to víno?“ zeptal se a přehazujíc nohu přes nohu se pohodlně opřel.

„Ovšem, hned to bude.“

Rozsvítila jsem lampu v rohu místnosti, vytáhla ze skříňky láhev nejlepšího vína a dvě skleničky. Položila jsem láhev na stůl a s otvírákem v ruce trochu zaváhala, vědoma si své neobratnosti. Vlastně jsem ještě nikdy nebyla v situaci, kdy bych si musela otvírat láhev vína sama.

Pochopil okamžitě.

„Dovolíte?“ natáhl ruku a vzal mi otvírák z dlaně. Zachvěla jsem se, když se jeho ruka dotkla mé. ´Neblázni, copak je ti patnáct?´ okřikla jsem se v duchu. Zdálo se, že si toho nevšiml a během okamžiku otevřel láhev a nalil víno.

„Hm, voní příjemně,“ zhodnotil, „a chuť je také výborná. Musím říct, že máte dobrý vkus.“

„Děkuju,“ vydechla jsem. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Že je tady. Že sedí naproti mně. Že s ním mluvím.

„Vy nebudete pít?“ vytrhl mě ze zamyšlení jeho hlas.

„Ale ano, ovšem,“ vzpamatovala jsem se a přiložila sklenku ke rtům.

Beze slova si mě prohlížel. Tady, ve žlutém světle staré lampy, skutečně vypadal na svůj věk.

„Ještě jste mi neodpověděla na mou otázku,“ ozval se do ticha jeho hlas.
„Kterou?“ nechápala jsem v první chvíli, ale on jen povytáhl obočí a dál si mě prohlížel.
„Myslíte tu, proč mám o sobě nízké mínění?“ uvědomila jsem si vzápětí.
Nepatrně přikývl a nespouštěl ze mě oči. Začínala jsem se pod jeho pohledem lehce třást a nevěděla, kam s rukama. Vzorek na potahu křesla už bych dokázala namalovat poslepu.
„Myslím, že to není jen otázka mého mínění o sobě,“ snažila jsem se co nejlépe zformulovat odpověď, „ale spíš toho, co jsem si myslela o vás a vašem… vašich názorech na ženy.“
„Opravdu?“ znovu zdvižené obočí a pobavený pohled.
´Hraje si,´ došlo mi. ´Je si vědom své převahy a provokuje, aby mě uvedl do rozpaků. A výborně se mu to daří.´
„Řekněme, že podle vašeho názoru nejste typ, který by mi mohl imponovat, natož aby se mi o někom takovém zdálo,“ shrnul můj předchozí pokus o smysluplné vyjádření.
„Pokud jako většina mužů hodnotíte ženy podle současného ideálu krásy, pak ani náhodou,“ řekla jsem.
„Jistě – mladá, dlouhonohá, dlouhovlasá, předepsané míry, jemný make-up, atraktivní design,“ zarecitoval ironicky.
„Tak nějak.“
„Zapomněla jste na odpovídající mozkovou kapacitu a záliby, o tématech konverzace ani nemluvě,“ ušklíbl se, „ovšem kdyby se takový ideál krásy oblékl do vytahaného trička a tepláků a bez make-upu posadil tady do křesla, myslím, že byste při srovnání nedopadla tak špatně.“
Ostych a nervozita z jeho přítomnosti opadávala tím rychleji, čím víc jsem si uvědomovala, že se výborně baví.
„Uznávám, že moje oblečení teď není právě reprezentativní,“ přistoupila jsem na jeho hru, „ale proč si myslíte, že jsem chtěla slyšet právě takovou odpověď?“
„Nevím. To vy jste začala s ideálem krásy. Navíc jsem vám řekl jen to, co si skutečně myslím.“
„A já zase jen odpovídala na vaši otázku,“ nedala jsem se. „Nakonec, jsem přece váš sen, takže nemohu za to, co říkám. Vlastně bych měla dělat a říkat to, co si přeje vy.“
Zarazila jsem se nad vlastní troufalostí. Tohle mi nemůže projít. Kromě toho nemám ani potuchy, co by si vlastně mohl přát. Při pohledu na jeho tvář jsem si byla kdovíproč jistá, že určitě ne to, co většina mužů na jeho místě a po čem by nejspíš v tuto chvíli toužila většina jeho obdivovatelek. Vlastně by mě zklamal, kdyby chtěl –
„Myslím, že už vím, proč se mi zdá právě o vás,“ vyrušil mě z úvah jeho sametový hlas. Díval se teď na mě velice vážně.
„Když o tom doopravdy přemýšlím, občas si přeju mít chvíli času jen pro sebe a přitom nebýt sám. Mít vedle sebe někoho, kdo si mě váží, ale nečiní si na mě žádné nároky. Kdo dokáže poslouchat, co říkám, ale zbytečně se nevyptává, nehodnotí, nechce po mně, abych byl něčím, co nejsem.“
Najednou tady neseděla velká hvězda a nedosažitelný idol, ale jen trochu unavený, zamyšlený muž na prahu stáří, s hlubokýma očima, smutným úsměvem a citlivou duší. Možná, že tohle je jeho opravdová tvář a všechno ostatní, co se o něm říká, je stejně neskutečné jako tenhle sen.

Svíčka na stole pomalu dohořívala. Dolil mi víno a vstal. Napadlo mě, že už chce odejít, protože se začíná nudit, ale přešel k balkonovým dveřím a vyhlédl do noci.

„Mohl bych svůj sen požádat o malou laskavost?“ otočil se ke mně po chvíli.

Přikývla jsem, i když jsem vůbec netušila, o co by mohlo jít, a dopila zbytek vína.

„Půjdete se mnou ven?“

Vytřeštila jsem na něj oči. Čekala bych cokoli, ale tohle ne. Venku byla tma, minimálně tři stupně pod nulou a dvacet centimetrů sněhu.

„Vím, co chcete říct,“ zarazil mě dřív, než jsem promluvila, „ale myslím to vážně. Vysvětlím to cestou.“

„Půjdu s vámi kamkoliv,“ vstala jsem, „jen přemýšlím, jestli tu pro vás najdu něco na oblečení, protože takhle byste daleko nedošel.“

Povedlo se a za chvíli jsme opouštěli byt, já zachumlaná ve svém kožíšku a Alan ve svetru a staré bundě mého muže, která mu naštěstí docela dobře padla.
 

Večer se už dávno proměnil v noc a sněžení pomalu ustávalo. Mezi cáry temných mraků prosvítalo noční nebe, sem tam zamrkala hvězda. Vyšli jsme před dům a já tázavě ukázala směrem k cestě, která vedla k vilkám za rybníkem a dolů do města.

„Nemohli bychom jít někam… pryč od lidí?“ zeptal se téměř nesměle.

„Myslím, že rozumím. Ukážu vám místo, které se vám bude líbit.“

A tak jsem ho vedla po cestě do kopce, který se zvedal pár metrů od nás. Kráčeli jsme čerstvým sněhem tiše křupajícím pod nohama a noc nás ovanula svěžím zimním dechem. Mezi stromy na vrcholku kopce pomalu vycházel měsíc. Muž vedle mne se náhle zastavil a zadíval se na něj.

„Teprve teď jsem si uvědomil, že už si skoro nevzpomínám, kdy jsem byl naposled takhle venku. V noci a ve sněhu.“ Přivřel oči, obrátil tvář k nočnímu nebi a zhluboka se nadechl. Pak potřásl hlavou a usmál se na mě.

„Není vám zima?“

„Je mi báječně,“ řekl tiše, shýbl se a nabral plnou hrst sněhu. Uhnětl kouli a prudce ji hodil směrem k trojici stromů několik metrů pod námi. Trefil kmen toho prostředního.

„Ještě to umím,“ zasmál se spokojeně.

Užasle jsem ho sledovala. ´Aby ještě nezačal stavět sněhuláka,´ napadlo mě a kdesi uvnitř se začal zdvíhat nepopsatelný pocit radosti a euforie. Bylo to tak neskutečné. Zimní noc a smějící se Alan s rukama plnýma sněhu. Měla jsem chuť začít se taky nahlas smát a udělat něco šíleného - jako třeba skočit do závěje. Dělají Britové taky „andělíčky“ ve sněhu? Asi ne, na to ho v Anglii nemají dost.
 

Cesta nás dovedla až k vrcholku kopce, kde se mezi stromy ukrývala stará kaple - v měsíčním světle vypadala jako pohádkové zjevení. Obešli jsme ji a já mu ukázala místo, kde se otevíral pohled do kraje. Rozprostíral se před námi až k obzoru lemovanému hradbou šumavských hřebenů, stříbrně zářících zasněženými lesy.

Došel na samý okraj srázu, kde se opřel o kmen starého dubu a dlouho se jen díval.

„Můj život se už spoustu let odehrává v interiérech divadel, na natáčení, v ulicích slavných velkoměst, v kavárnách a barech,“ promluvil pak do tmy. „Miluju ho, ale je stejně neskutečný a pomíjivý jako filmové kulisy.“

„Je to jako nekončící představení,“ pokračoval s pohledem upřeným do noční krajiny, která se prostírala u jeho nohou, „Hraju vlastně pořád. Kdykoliv vyjdu na ulici nebo třeba jen zvednu telefon. A když pak vkročím na scénu, liší se jen tím, že znám scénář a vím, jak to dopadne. Snad jen v bytě za zataženými roletami mohu být sám sebou. A někdy s pár lidmi, kteří jsou mi blízcí. I když se zdá, že se chovám uvolněně, pořád jsem ve střehu. Moje tvář je jako maska, kterou si nasazuju, když zamykám domovní dveře.“

„Jistě, každý herec na tohle musí být připravený,“ usmál se hořce svému monologu, „ztráta soukromí, cena slávy a podobná klišé. Ale jednou za čas se stejně každý z nás zamyslí nad tím, co vůbec zbylo z našich vlastních představ, přání, snů - ze skutečného já, které se většinou tolik liší od toho, co si přejí vidět lidé.“

„Tohle,“ ukázal před sebe, „je opravdový svět. A já teď mám zase na chvilku pocit, že jsem skutečný,“ uzavřel svou malou zpověď.

„Takže jste se svým snem spokojený?“

„Jsem,“ otočil se ke mně a jeho tvář se zdála prozářená světlem. Ne mladší, ale svobodnější. Opravdová.

„Nádherné místo,“ vydechl. „Děkuju svému snu, že mě sem zavedl a dovolil mi prožít tuhle noc.“

„Pro váš sen je to čest,“ prohlásila jsem teatrálně a uklonila se, smekajíc čepici, že by se ani Cyrano nemusel stydět.

 „Víte, kolik žen touží po tom, strávit s vámi noc?“ poškádlila jsem ho.

„A víš, kolikrát už jsem toužil jim vzkázat, jak moc by byly zklamané?“ odvětil a v očích mu zasvitla šibalská světýlka.

„Záleží na tom, co by od té noci očekávaly…“ dodala jsem s úsměvem.

„A co od ní očekáváš ty?“ řekl a naklonil se ke mně.

„Odpověď na jednu nevyslovenou otázku,“ odpověděla jsem zvolna a s vědomím, že je všechen můj strach nenávratně pryč. Už jsem neuhýbala pohledem. Nebylo proč.

„Prozradíš mi ji?“ otázal se tiše.

Tak jsem to řekla. Najednou to bylo snadné.

„A teď už ji znáš?“ usmál se.

Přikývla jsem. Některé pocity nelze popsat slovy.

Couvla jsem o několik kroků a chtěla si nasadit čepici, ale nedovolil mi to, protože ke mně znovu přistoupil. Sklonil se a položil mi ruce na ramena. Uvědomovala jsem si, že jestli udělá to, co myslím, pravděpodobně se mi podlomí kolena a skončím ve sněhu. Cítila jsem jeho dech ve vlasech. Najednou jsem věděla, že nechci, aby mě políbil. Protože tím by se všechno nenapravitelně pokazilo.

Vzápětí jsem se mu v duchu omluvila, protože mi jen lehce zajel rukama do vlasů a zdvihl obličej. Jeho oči jsem spíš jen tušila, když se naklonil ještě blíž. Pak se jeho rty dotkly mého čela. Nevím, kdo koho objal první, ale stáli jsme tak nekonečně dlouho.

„Není ti zima?“ zašeptal.

„Je mi báječně,“ usmála jsem se a zvedla hlavu, abych mu viděla do tváře. Tiše se zasmál, protože ho zřejmě napadlo totéž co mě.

„Měli bychom jít, začíná sněžit,“ povzdechla jsem si a pomalu si začínala uvědomovat okolní svět.

„To je pravda. Změnit se tu na sněhuláka by nebyl moc důstojný konec mé herecké kariéry.“ 

„To určitě ne. Máš před sebou ještě spoustu skvělých rolí. A snů,“ dodala jsem tišeji.

„Kéž by byly všechny tak kouzelné jako tenhle.“

Naposledy přelétl pohledem okolí. Měsíc už se schoval za oponu sněhových mraků a noční kraj potemněl.

„Půjdeme zpátky stejnou cestou?“

„Jiná tu v zimě není. Pěšinka, která vede po druhé straně kopce, je teď pod sněhem,“ ukázala jsem na bílý svah.

„To vadí?“ zeptal se vesele. „Myslím, že člověk by měl vyzkoušet i ty cesty, které nejsou úplně snadné a prošlapané.“

„Určitě. Jen na to musí mít dost odvahy – nebo někoho, kdo mu pomůže, když na té cestě občas přece jen uklouzne.“

„V tom případě nám nic nebrání ji vyzkoušet,“ napřáhl ke mně ruku a  já se jí bez zaváhání chytila.

Skočili jsme dolů do bílé peřiny a pak se jako dva blázni klouzali a brodili směrem k údolí protkanému světly v ulicích městečka. Měsíc nad údolím rozsvítil řeku, která se jako stříbrná stuha ztrácela v zalesněných kopcích na jihu. Do svítání zbývalo ještě několik hodin.

Oba jsme ale věděli, že na čase vlastně nezáleží. Každý má přece svůj svět, ve kterém sny nekončí svítáním…
 

KONEC