ZPĚT na zadání

Nepoužívejte tuto povídku na jiných stránkách bez svolení jejího autora. V případě dotazu mě prosím kontaktujte. Děkuji!
Při neoprávněném použití se dopouštíte krádeže autorského díla, což je proti dobrým mravům a zároveň protizákonné!

  
Neukážu ti tvou tvář...
Autor: Saintgina

Byl to den jako každý jiný, nic nenasvědčovalo ničemu. Přesně jsem věděla, co mě čeká. Budík natažený na půl osmou, snídaně cestou do práce, telefonáty, zařizování, nemravné vtípky mé kolegyně, rychlý oběd, po práci honem do bazénu a pak hurá domů na večeři (cestou koupenou), knížka či televize a spát. Nic mě už nemohlo překvapit. Tedy, skoro nic...
V harrypotterovských knížkách, v jejichž milé společnosti jsem strávila mnoho večerů, mě velice fascinovalo zrcadlo z Erisedu. Moc dobře jsem věděla, co by nápis „Neukážu ti tvou tvář, ale to, co si přeje tvé srdce,“ znamenal pro mne...  

xxxxxx

„Crrrrrrrrr!“ řve mi do ucha budík, div nespadne z nočního stolku.
„Prásk!“ odpovídám tvrdou rukou já a budík už poslušně mlčí.
Ještě se chvíli převaluji v posteli, ven se mi zoufale nechce. Usilovně přemýšlím, zda opravdu není například sobota... nebo třeba neděle? Taky ne. A co nějaký státní svátek? Zase špatně. Nic mě nezachrání, budu muset vylézt.
Čas však mezitím nějak rychle pokročil a docela bych teď potřebovala být na dvou místech současně – oblékat se v pokoji a zároveň se při tom sprchovat v koupelně. Zajímavá představa, ale zkoušet to raději nebudu. Nestíhám!
Polonahá řítím se z koupelny ke skříni pro oblečení.
„Sakra, kde mám ten béžový kostým?“ přehrabuji zoufale svršek za svrškem. „A co je proboha TOHLE?!?“ ohmatávám něco vlasatého...odhrnu překážející kabát a z rohu skříně na mne vykoukne...ALAN RICKMAN!!!
„Uáááááááááá!“ zaječím a rychle zabouchnu skříň.
„To není možné, to se mi určitě jen zdálo,“ uklidňuji se v duchu.
Ze skříně se však náhle ozve nesmělé ťukání.
„Co teď? Právě mi ujíždí autobus, já tu stojím polonahá před skříní a uvnitř je možná (vlastně teď už více než možná) Ten-na-něhož-myslím-víc-než-je-zdrávo. Není to sen, opilá taky nejsem, tak co to má proboha znamenat???“ ptám se sama sebe, ale žádnou odpověď nenalézám.
„Ťuk, ťuk, ťuk!“ ozve se opět ze skříně.
Rozhoduji se rychle: „Honem, kde mám klíč? Zamknu ho tam a obléknu se.“
„Just a moment, I must dress up...“ promlouvám ke skříni a zamykám ji. Zevnitř se ozve nějaké zamumlání ve smyslu, že to ani nemusím, ale tím bylo určitě myšleno to zamykání skříně...
Rychle na sebe navlékám své domácí tričko (naštěstí ne rickmanovské) a kalhoty – nic svátečnějšího po ruce nebylo.
„Tohle zvládnu,“ povzbuzuji se v duchu a statečně odemykám skříň.
Chvíli se neděje nic, ale pak se přece jen dveře otevřou a ze skříně se pomalu vynořuje Alan, pravý živý Alan... a pak už nevidím nic a padám někam, neznámo kam.
„Tak tohle jsi tedy nezvládla,“ bleskne mi hlavou, když se po chvíli probírám na podlaze. Alan mi otírá čelo mokrou utěrkou a tázavě na mne pohlédne.
„Thank you, I´m all right...“ zvedám se ze země. Hlava mě bolí přímo nesnesitelně, musím si koupit měkčí koberce.
Po chvíli jsem už schopna představit se Alanovi v celé své kráse a ptám se ho, jak se vůbec dostal do mé skříně? Alan vysvětluje, ale ať se snažím sebevíc, z jeho slov chápu tak jen polovinu. Nemohl by mi to napsat?
Na další vyptávání bohužel nezbývá čas, snažím se uvést Alana do situace a vysvětluji mu, že teď nutně musím jet do práce a jestli by tu na mne nechtěl chvíli počkat (přece se ho nevzdám, když už je tady!). Může se dívat na video (sakra, co videokazeta, to jeho film!),  jít se podívat po okolí (Žižkov je opravdu nádherná pražská čtvrť)...víc už mě v tu chvíli nenapadá. Alan však s úsměvem souhlasí. Ještě mu v rychlosti ukazuji, kde najde ledničku (momentálně bohužel neslušně poloprázdnou), převléknu se a letím směr Braník. Už je více než pozdě.
Cestou studuji denní tisk, zda tam náhodou není nějaká zmínka o Alanově nečekaném příjezdu, nikde však ani řádka. Mám ho jenom pro sebe...

xxxxxx

Před budovou Messer Technogas se zhluboka nadechnu a jdu na to. Výslech u šéfové mě jistě nemine. Tiše se plížím do kanceláře, kolegyně si mě kupodivu nijak zvlášť nevšímá. Rychle se schovávám ze monitor počítače a vrhám se na poštu. Je už skoro poledne.
„Třeba jsem neviditelná?“ napadne mě, když se ani po hodině neozývá žádný křik. Ani kolegyně se na nic nevyptává, jen tu a tam na mne vrhne takový zvláštní pohled... Mizím na oběd. 
Co čert nechtěl, při zpáteční cestě potkávám ve výtahu šéfovou.
„To je můj konec, teď to schytám,“ zachvacuje mě panika.
Šéfová však praví s úsměvem:„To jsem netušila, že se znáte s takovým slavným hercem jako je Alan Rickman. Já ho taky znám, tedy ne osobně, ale z  filmu Closet Land a Mesmer. Nemohl by se tu třeba na chvilku zastavit?“
„C...cože? Aha...tak...no, zkusím se ho zeptat,“ snažím se nějak vytvořit smysluplnou větu, můj šok z jejích slov mi v tom však ani trochu nepomáhá.
Hned pak odlovuji jednu kolegyni, která ví skoro o všem, co se  u nás děje a nemusím se ani moc vyptávat – Alan prý volal do firmy krátce po mém odjezdu z domova a vysvětlil, PROČ jsem se dnes zdržela.
„To snad není možné...jak vůbec může vědět, kde pracuji?!?“ kroutím nevěřícně hlavou, div mi někam neuletí. Čím víc se toho dovídám, tím větší v tom mám zmatek. 
Nedá mi to a vytáčím číslo domů. Po chvilce vyzvánění se na druhém konci ozve mně dobře známý hlas.
„Hi, Alan...“ najednou už ani nevím, proč mu volám, všechno je tak nepodstatné...
Ale ne! Tohle je podstatné!
„My colleague said, that you phoned my boss this morning,“ snažím se mu vysvětlit situaci, Alan mě však přerušuje a že prý mu za to děkovat nemusím, že to byla maličkost a že on věděl, že budu určitě ráda.
Samozřejmě jsem byla ráda, ale bylo to na mne až příliš nečekané. Improvizace rozhodně není mým koníčkem, mám ráda své rituály, které mi dodávají jistotu, což tedy znamená, že bych měla jít hned po práci plavat do bazénu.
Cože?!? Že prý půjde taky! Rychle pokládám sluchátko. Tohle už zavání sebevraždou. 

xxxxxx

Plavat dnes nejdu. Prchám domů, jak nejrychleji mi městská hromadná doprava dovolí. Otevřu dveře a vítá mě podezřelé ticho.
„Co když Alan odešel? Našel ve skříňce hrnečky se Snapem, Snapeův plakát v pokoji, moji rickmanovskou videotéku...ó ne, to je konec!“ chytám se vyděšeně za hlavu.
V obýváku však nacházím Alana pohodlně uvelebeného v mém křesle. Zaplaví mě neuvěřitelná vlna radosti, které mě nezbaví ani neskutečný nepořádek (resp. bordel), který Alan stihl vyprodukovat v kuchyni.
Ptám se ho, jestli nechce zajít někam na večeři, ale on že ne, že už si v kuchyni něco vzal (což se nedalo přehlédnout).
Co teď? V televizi nic zajímavého nedávají, a navíc přece nebudu v přítomnosti TAKOVÉ návštěvy věnovat svou pozornost televizi. Mám lepší nápad.
Zapínám počítač. Usadím Alana vedle sebe s tím, že mu chci ukázat něco moc důležitého a zajímavého. A vyťukávám www.alanrickman.cz.
Už při spatření úvodní stránky se Alan hroutí na židli. A to ještě není všechno. Provázím ho celými stránkami a na závěr navštívíme i Knihovnu.
Vybírám některé své oblíbené povídky a snažím se je Alanovi přeložit. Rozhodně nevynechávám Komnatu nejvyšší potřeby (Room of Requirement)... 

xxxxxxx

Alana to všechno natolik zaujalo, že když jsme skončili, byla už skoro půlnoc. Protože postelové scény v této povídce nejsou povoleny, připravuji mu na spaní v obýváku pohodlné skládací lehátko. Také jsem už dost unavená, ale stejně odcházím do ložnice jen velmi nerada. Já, která za normálních okolností tak ráda spím!

xxxxxx

„Crrrrrrrrr!“ řve mi do ucha budík, div nespadne z nočního stolku.
„Prásk!“ odpovídám tvrdou rukou já a budík už poslušně mlčí.
Ještě se chvíli převaluji v posteli... a pak vyletím, jako když do mne střelí. Alan!
Tiše otevírám dveře obýváku, je však prázdný. Skládací lůžko nikde, dokonce i kuchyň je uklizená. Vůbec tomu nerozumím, zmocňuje se mě obrovská vlna smutku a lítosti. Po chvíli se trochu vzpamatuji a jdu do koupelny.
Dívám se na sebe do zrcadla a v hlavě mi opět zní ta známá slova: „Neukážu ti tvou tvář, ale to, co si přeje tvé srdce.“
Překvapeně zamrkám. Mé zrcadlo sice není z Erisedu, ale přísahala bych, že jsem v něm Alana vedle sebe zahlédla...
  

KONEC