ZPĚT na zadání

Nepoužívejte tuto povídku na jiných stránkách bez svolení jejího autora. V případě dotazu mě prosím kontaktujte. Děkuji!
Při neoprávněném použití se dopouštíte krádeže autorského díla, což je proti dobrým mravům a zároveň protizákonné!

  
Dva hádci
Autor: Emma Rickman 

Dnes byl hodně mrazivý den. Nechtělo se mi pomalu ani věřit, že po té dlouhé procházce vánicí někdy rozmrznu. Horký čaj s trochou zlatavého záchranného moku mě ale opět postavil na nohy. Pomalu jsem odhrnula lem zeleného závěsu a vyhlédla z okna. Všechen sníh je teď zahalen modrou rouškou tmy, jen mdlé bílé světlo sem dopadá z několika posledních, ještě stále fungujících, pouličních lamp. Konečně se mi podařilo úplně rozmrznout, když mě začalo něco lákat opět ven. Miluju večery, zvláště pak za úplňku. Pozoruju hvězdy, ale nikdy se mi nepodaří jich napočítat stejné množství – bláznivý romantik, co? Zachumlala jsem se do deky a pohodlně se opřela v křesle… Za pár minut jsem se probrala ze svého snění, naposledy si ještě lokla lahodné tekutiny a pomalu se zvedla z pohodlí svého křesla.

Dveře byly zamčené, málem jsem si zlomila obě nohy než jsem klíč našla. Na chodbě nám už dlouho nefunguje světlo, a tak jsem málem zakopla o květináč. Strčila jsem klíč do zámku a dvakrát jím otočila. Z venku na mě dýchl závan mrazivého čerstvého vzduchu, a tak jsem vykročila. Pod bosými chodidly mi praskal čerstvě napadaný sníh. Byl měkký jako zeleňoučký jarní mech, ale chladivý. Hvězdy opět zářily a každá byla na svém místě. Dobře už vím, kde mám kterou hvězdu hledat. Nechtělo se mi ale počítat, na to bylo pozdě a zima. Prošla jsem se ještě kousíček, abych nasála pořádné množství ostrého vzduchu a vrátila se dovnitř. Chtěla jsem se opět uvelebit a zahřát čajem, jenže deka ani hrnek už tam nebyly. Snažila jsem se vzpomenout, kam jsem je mohla položit, ale nic mě nenapadalo. To není možné, že bych tady nebyla sama? Ne, rodiče už spali a brácha byl na soustředění se svým fotbalovým týmem. Otočila jsem se a v kuchyni se svítilo.
Taťka takhle chodí často na noční výlety, že by zase dostal na něco chuť? pomyslela jsem si. Jenže tam neseděla známá postava jednoho z rodičů, ale někdo úplně cizí. Neznala jsem ho, tedy alespoň zatím jsem ho nepoznávala. Byl ke mě otočený zády, seděl u našeho rodinného jídelního stolu právě na mém místě a pomalu usrkával z jednoho červeného šálku čaje. Na stole stál ještě další hrnek, jako by se k nezvanému hostu měl ještě někdo připojit.

,,Posaď se, prosím, už tady na tebe čekám,‘‘ vyzval mě tak důvěrně známý hlas, až jsem se lekla. Pomalu jsem se přiblížila k židli naproti návštěvníka. Stále byl skloněný nad svým hrnkem tak, že jsem mu nemohla pohlédnout do obličeje. Pára se mu líně otírala o vysoké světlé čelo. Nevěřícně jsem mhouřila oči proti světlovlasému muži ve snaze odvrátit svou domněnku. Napadlo mě už totiž, kdo by to mohl být, jenže to se zdá tak nepravděpodobné a příliš krásné, že to ani nemůže být pravda.
,,Asi tě zajímá, co tady dělám, že ano?‘‘ Na chvíli se odmlčel. Nevěděla jsem, co říct, jak reagovat, jak se chovat a už vůbec jsem nevěděla, co po mně chce. Konečně se napřímil a pohlédl mi zpříma do očí. Všechny pochybnosti se rozplynuly jako pára nad hrncem, byl to právě tentýž muž, se kterým jsem se už tolikrát setkala ve svých snech. Mám nacvičené snad každé slovo, každé gesto, které použiji. Jenže to je zrádná látka. V hlavě mi zbylo pusto prázdno, tak tak jsem si vůbec uvědomovala, jak se jmenuju. 

Seděl klidně, lokty volně opřené o desku stolu. Usmíval se a asi čekal, co řeknu. Jenže v tom se přepočítal. Nehodlala jsem, totiž spíš jsem nemohla, vydat ani hlásku. Pravděpodobně to vytušil a tak pokračoval dál sám.
,,Možná bych se měl nejprve představit…’’ začal. Bylo mi to divné, ale z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsem mu rozuměla. Že bych uměla tak dobře anglicky, to si nemyslím, a že by Alan uměl mluvit česky? Trochu bláznivá představa. Teď mi to ale bylo ukradené, víc by mě zajímalo, proč tu sedí.
,,Ne, myslím, že to opravdu nebude nutné,’’ vydala jsem ze sebe konečně a podařilo se mi i vykouzlit nepatrný úsměv. Teprve teď jsem si uvědomila, že mám na sobě jen pyžamo a nenápadně jsem se sesunula ze židle, abych za stolem skryla vytištěného modrého králíčka.
,,Popravdě, ráda bych věděla, jak jste se tady ocitl. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se tady objevíte.’’
,,No, dostat se sem bylo jednoduché. Necháváte často otevřené dveře? Nevěděl jsem, že je to tady zvykem.’’
Nahodila jsem ironický úsměv.
,,Kdybyste tady nechal odemčeno jen jedinou noc, tak vám nezbudou ani ponožky na nohou. V tomhle jsou Češi mistři.’’
Taky se usmál.
,,Tak tedy přejděme k věci. Rád bych si s tebou o něčem pohovořil. Jde o obchodní nabídku. Slyšel jsem, že …’’ začal. ,,Ehm, kdo to tam je?’’ zeptal se nepatrně vyvedený z míry, když se rozsvítilo ve vedlejším pokoji.
,,To bude asi taťka. Nechcete si jít sednout někam jinam? Třeba do nějaké restaurace. Znám tady jednu celkem klidnou, mají ještě otevřeno a nikdo nás tam nebude rušit,’’ nabídla jsem rychle, protože jsem se stůj, co stůj chtěla vyhnout trapné scéně představování Alana svému otci. Ten pravděpodobně nemá tušení, kdo Alan Rickman je. Zná jen ty svoje sportovce ‘’mistry’’. Ulevilo se mi, když přikývl. Řekla jsem, že se půjdu jen rychle převléct a pak můžeme jít.  

Kosmickou rychlostí jsem se vřítila do svého pokoje až mi podklouzla noha na naleštěných parketách. Potichu jsem zaklela. Rychle jsem se vzpamatovala, otevřela skříň a žasla nad naprostým nedostatkem nositelných věcí. V tuhle chvíli jsem to neřešila. Sebrala jsem hnědou sukni ke kolenům, černý top, svetřík, sepla jsem si vlasy a utíkala zpět do kuchyně dřív, než přijde otec. Naštěstí jsem to stihla včas. Alan mě přivítal radostným úsměvem.

,,Překvapilo mě, že můžeš odejít z domu takhle pozdě v noci a ještě k tomu s cizím člověkem,’’ řekl, když jsme zrovna nastupovali do auta. Krásný černý Mercedes. Oba jsme se uvelebili na zadních sedadlech a nechali šoféra, ať dělá, co umí. Teď mě to teprve trklo - neřekla jsem rodičům, že odcházím. Nenechala jsem doma dokonce ani žádnou zprávu. Nervózně jsem se podívala na hodinky. Žádné nemám, v tom spěchu jsem na ně zapomněla. V kapse bundy jsem ale našla alespoň mobil. Půl dvanácté. Trochu pozdě na malou noční procházku, pomyslela jsem si. Možná, že si ani nevšimnou, že jsem pryč, pokud se domů vrátím brzy. Vždyť vlastně nevím, v kolik se vrátím. Ani nevím, co Rickman chce zrovna po mně. Jak jsme tam tak seděli vedle sebe, vzpomněla jsem si na klip In Demand od skupiny Texas. Taky bych chtěla, aby mě takhle objímal, abychom spolu pak tančili hříšné tango, tančili hodiny a hodiny…

,,Tak, už jsme tu.’’ Probrala jsem  se ze snu tak rychle jako by do mě uhodil blesk. Oba jsme vystoupili z automobilu a vešli do útulné malé noční kavárny. Tlumené světlo jen stěží osvětlilo všechny kouty. Vybrali jsme si stůl v koutě daleko od všech zvědavých pohledů pozdních návštěvníků. Byl nejméně osvětlen.
,,Dáš si něco?’’ zeptal se Alan.
,,Moc ráda. Mají tady dobrou irskou kávu,’’ nabídla jsem.
,,Tak tedy dvě kávy,’’ pokynul Alan číšníkovi. 

,,Jmenuješ se Simona, že?’’
Přikývla jsem. Zjevně potěšen, že si vzpomněl na mé jméno, pokračoval.
,,Ty teď navštěvuješ střední školu, je to tak?
,,Opět správně,’’ usmála jsem se.
,,Slyšel jsem, že umíš opravdu moc hezky malovat. To je vlastně také důvod, proč jsem tu. Nebo spíš jeden z důvodů.’’ Sklopil zrak. Pomalu jsme oba upíjeli z horkého šálku.
,,Myslím, že bychom měli přejít k věci,’’ řekl, když se mi opět podíval do obličeje.
Je to krásný muž, napadlo mě. Má v sobě tolik charisma, je tak čistý. Možná umí čarovat, když mě dokázal takhle omámit. Zasmála jsem se sama sobě.
,,Děje se něco?’’ zeptal se Alan překvapeně.
,,Ne, nic. Jen mi to pořád přijde jako pohádka. Ve svém vlastním domě potkat vás. Tedy svou oblíbenou osobnost,’’ odpověděla jsem stále ještě s úsměvem.
,,Teď mě budeš potkávat mnohem častěji, pokud ovšem přijmeš mou nabídku. Jde o projekt, do kterého jsem se pustil. Chtěl bych uspořádat výstavu. Budu tam prezentovat nějaká svá grafická díla a umělecké fotografie na určité téma a ty bys je všechny doprovodila svými malbami. Samozřejmě taky na určité téma. Doporučil mi tě jeden můj známý. Viděl prý tvé práce na výstavě.’’
,,Proč právě já?’’ Naprosto mě překvapil. ,,Je mi teprve šestnáct a myslím, že je kolem mnoho jiných vynikajících výtvarníků.’’
,,Jde mi právě o to, že jsi tak mladá. Potřebuji ukázat nějakou mladou krev, nový talent v oboru. No a taky to trochu souvisí s druhým projektem,’’ přiznal nakonec. Panovalo ticho.  

Kolem sedělo už jen pár lidí. Přímo u vchodu klábosily dvě postarší  ženské. Sedávaly tu hodně často a jak jsem si už za ten čas všimla, hodnotily všechny, kdo zrovna v místnosti pobývali. Doufám, že si právě nás nevšimly, i když to bylo hodně nepravděpodobné. Od vedlejšího stolu bylo slyšet jen hlasitý smích nějaké pubertální holky. Seděla tam s jedním mladíkem. Smála se pravděpodobně nějakému jeho přitroublému vtípku. Servírka za pultem čistila poslední skleničky a pomalu je ukládala do skříní.

Venku se zatím opět rozpoutala vánice. Ledové kroupy pravidelně bušily do velkých oken kavárny. Nebylo vidět vůbec nic. Otřásla jsem se zimou, když jsem si vzpomněla na dnešní odpoledne, kdy jsem zažila něco podobného. Pořádně jsem si lokla teď už vlažné kávy.
,,Tak a o čem by měl být ten druhý projekt? Taky nějaká výstava nebo snad něco úplně jiného?’’ zeptala jsem se bez okolků.
,,Je to z umělecké branže, ale ne té výtvarné. Jedná se o film. Taková maličká role. Právě pro jednu mladou nadanou začínající výtvarnici,’’ usmál se Alan.
Ten ví, jak zalichotit, pomyslela jsem si a taky se usmála.
,,Co bych tedy měla udělat, abych si tu roli zasloužila?’’
,,Stačí, když si vyzkoušíš se mnou tady tuhle pasáž,’’ odpověděl nadšeně. Podal mi arch popsaného papíru. Stálo na něm: scénář: Alan Rickman. Dál už jsem nic nečetla a raději navrhla, jestli bychom si to nemohli jít zkusit do vedlejšího salonku. Alan rád souhlasil.

Je tu klid a soukromí. Myslím, že teprve tady se můžu pořádně soustředit, když mě nikdo nepozoruje, napadlo mě. Letmo jsem si přečetla scénář a nepatrně se zděsila. Alan to zpozoroval a okamžitě mě chlácholil.
,,Hraješ devatenáctiletou výtvarnici, pokud na to přistoupíš. Ta role není složitá, mohla by ti padnout.’’ Odmlčel se a zahleděl na protější stěnu.
,,Tak můžu začít? Jsi připravená?’’ ozval se, když viděl, že jsem se čtením skončila. Ještě trochu zaskočená jsem přitakala. 

,,Proč jsi včera nedorazila? Čekal jsem na tebe dvě hodiny. Domluvili jsme si přece obchodní schůzku,’’ zahrál Alan roztrpčeného muže.
,,Věděl jsi přece, že musím dodělat ten obraz. Je to pro mě hodně důležité. První pořádná zakázka,’’ odpověděla jsem nezaujatě otočená k němu zády - přesně podle scénáře.
,,A já pro tebe nejsem důležitý? Vždycky jsem tě podržel. I v těch nejhorších chvílích.’’
Prudce se otočím, ale vlídně na něj pohlédnu a řeknu:
,,Vím to a jsem ti za to moc vděčná. Nikdy bych se bez tebe nedostala tak daleko.’’
,,Tak proč mě od sebe odháníš?’’ Alan se ke mně dvěma rychlými kroky přiblížil. Byli jsme od sebe vzdáleni bezmála pět centimetrů.
,,Neodháním tě, ale…’’ snažila jsem se vykroutit.
,,Žádné ale není. To si jen namlouváš.’’ Chytil mě lehce za pravou ruku a přitiskl více k sobě. Scénář nescénář, nebránila jsem se ani trochu. Jemně mi pohladil paži a vlasy. Naklonil obličej k mému, zlehka přitiskl své rty na ty mé a líbal. Líbali jsme se nekonečně dlouho. Naše jazyky se proplétaly jako dva malí hádci, kteří se navzájem zkoumají. Poznávali se intenzivně dlouho a něžně. Dva hádci se rázem proměnily v jednoho většího hada, v jednu bytost, která si rozuměla v každém okamžiku. Okamžik se proměnil ve věčnost.

Crrrr!!!!!!
,,Ne, to snad ne! Ty blbej budíku, proč si mě nenechal spát ještě chvíli. Víš, jak to byl krásnej sen?’’ Nevrle jsem vstala, odhodila deku, odnesla zbytek studeného čaje a šla si ještě na chviličku lehnout.
 

KONEC