TEACON II. / Zpět na Novinky /  


 

   
ZPĚT na Naše společné akce

Počet účastníků: 9 fanklubáků
 

Nabídka

Popis


Radka/Socka
 

 
Druhý AR TeaCon se uskutečnil v sobotu 29.1.2005 večer a jeho hostitelem se zcela dobrovolně stala Laura (když už tak trvala na jeho svolání :-)). Kromě ní se zúčastnily Arengil, Ginny, Lucka D.Colton, Mariana, Momoko, Nika, Pája, Rickmanka a Radka/Socka. Z pera poslední jmenované (jediného nováčka na této sešlosti Rickmaniaků), pochází i následující popis původně určený pro Lady Eowyn, která se nemohla zúčastnit. V podobě lehce doplněné a zcenzurované ;-) od Ginny je Radčino vyprávění o TeaConu zde.

Vyrazili jsme z Kolína asi v devět, ale ještě jsme se museli vracet, takže skutečný čas výjezdu byl deset patnáct. Cesta do Prahy byla klidná a bez problémů. Díky mapě, umění mého nastávajícího muže v ní číst a jeho orientačnímu smyslu, který je mi cizí, jsme dorazili přímo před dům Mariany, která právě vyhlížela z okna s rukama  po lokty od těsta, neb jistojistě na mou počest právě vyráběla domácí knedlíky ke mnou objednané rajské omáčce! Mávala na mě (těsto létalo do okolí) a řvala: „Mám jít pro tebe dolů???!!!“ No jistě, že ano! Neměla jsem přece klíče:-).

O pár vteřin později jsem vstoupila do jejího bytu, poučena heslem „děti se dělí na čisté a šťastné. Naše děti jsou šťastné!“ jsem si odložila  věci a usedla za stůl. Pojedli jsme a vypili čaj. Chvilku jsme klábosily a pak jsme se šly projít. Po chvilce chůze jsem ke svému překvapení zjistila, že se v Praze nachází více sněhu než v Kolíně a Brně dohromady!!! Sníh byl sice téměř přemrzlý, ale bylo ho rozhodně dost, takže mě okamžitě napadla myšlenka postavit SNEJPULÁKA!!! Na to reagovala Mariana výkřikem: „Ses zbláznila, néééé???? Seš blbá, já tady lidem šaška dělat nebudu!!!“ O pár minut později jsme kráčely směrem k domovu, abychom si vzaly správné rukavice, boby a sedátko ze starých bobů, což byly naše improvizované nástroje k výrobě snejpuláka:-). Nakráčely jsme na louku a jaly se zkoušet kvalitu sněhové pokrývky. Nic moc, pojivost materiálu byla mizerná, ale nevzdávaly jsme to. Vrstvily jsme sníh na hromadu a vytvářely základní homoli. Pravdou je, že mi Mariana jednou přivezla na bobech i jedno obří psí hovno, ale to bylo naštěstí záhy odstraněno. Když jsme docílily (naší) životní velikosti, začaly jsme vytvářet základní rysy snejpuláka. Mariana vytvořila základ na nos. Když jsem ho držela v ruce, opravdu mi připomínal všelicos a přemýšlela jsem kam s ním, ale nakonec přece jenom volba padla na obličej ;-). Dokonaly jsme, ale materiál byl opravdu skoro jako písek a musím přiznat, že obličej se nevyvedl, jak jsme chtěly. Tlačil nás však čas, takže jsme na nějaké úpravy rychle zapomněly, snejpuláka jsme vyfotily a pak použily samospouště a vyblejskly jsme se s naším dílem společně. Hned potom nastal úprk směrem k domovu, rychle jsme se převlékly, hodily do sebe několik masových koulí se zelím a vystartovaly směrem k místu srazu.

Musím říct, že to, co Mariana považuje za normální krok, jiní považují za rychlý běh! Ale snad díky tomu a její schopnosti mě přesvědčit, že jízda tramvají načerno je snad jediný způsob, jak se ještě dnes dopravit na místo určení, jsme přišly na minutu přesně.Už z dálky jsme viděly nějaké dvě třepající se dušičky. Během několika vteřin jsme se vyrojily všechny, a to z různých směrů. Vypadaly jsme jako švábi, co se navečer slézají na něco dobrého. Chybějící švábi měli dorazit až o hodně později, takže Laura zavelela k odchodu – směr její byt. Po chvilce chůze jsme zastavily u velkého domu a většina z nás nechápala, proč. Obrovské vchodové dveře překrývala stejně obrovská kovaná mříž. Někdo se zeptal: „Co tady děláme??“, na to Laura odpověděla: „No já tady bydlím,“ a začala se dobývat za mříž. Další otázka zněla: „Ty bydlíš v bance?!?“:-)

Dům uvnitř zářil čistotou. Za prvními schody byla obrovská zrcadla, a vůbec byl celý k neuvěření. Když jsme vešly do bytu, nechápaly jsme podruhé!! Byt byl neuvěřitelně velký a barevný, jedním slovem nádherný. Všude bylo přítmí, hořely svíčky, voněla vonná tyčinka a tabule byla nachystána. Úplně mi přišlo líto, že jsem dorazila najedená:-). Musím uznat, že se Laura vytáhla - všechna čest! Zobaly jsme, popíjely a probíraly Alana. Došly jsme k tomu, že je patrně asexuál/bisexuál/homosexuál, zoofil, s mŕtvou  veveričkou na hlave (vysvětlivka pro ty, kdo nechodí na chat: těmito slovy označila Lady Eowyn Alanův účes na jedné z posledních zveřejněných fotografií), je tlustý, má kulatá záda, jeho poslední šála je hrozná, je slepej a blbej, protože se druží s Rimou:-). Ale i tak ho máme moc a moc rády a myslím, že se díky němu dala dohromady dobrá banda. (A já osobně nemám naprosto nic proti Rimě!)

Pak přišla řeč na povídky a připomínky k nim. Vzpomněla jsem jediné modré mrkající Lupinovo oko ;-), které použila Laura ve Stipendiu. Když  si na tu povídku vzpomenu, tak si přesně vybavuji tu chvíli, kdy v mé představě Lupin mrká jediným modrým okem, které má téměř přes celý obličej:-). Musím říct, že i Laura měla chvilku modrou barvu, a když chytila svou přírodní, tak s upřeným zrakem na mě pronesla: „Teď jsi mě pěkně nas....!“;-) Uklidňovala jsem ji, že mě takové věci na povídkách baví, a nikdy svoje připomínky nemyslím zle. Úplně stejně mě pobavila formulace popisu osoby od Lady Eowyn: „chlapík s uhlazenými vlasmi v okuliaroch.“ :-))) Opravdu naprosto živě vidím, jak mu ty vlasy trčí z brýlí na strany:-).

Po nějaké době jsme se dohodly, že se podíváme na nějaký film. Volba padla na Galaxy Quest - ten mám hodně ráda. Mám v něm několik oblíbených scén, hlavně polévkovou scénu s obří blechou, komentovanou Alanem: „JAKO OD MAMINKY!“:-)

Při srdceryvné scéně, když mimozemšťan umírá v Alanově náručí, pronesla Nika zasněně: „Taky bych takhle ráda umírala!“ K tomu můžu jen dodat, že já bych takhle klidně umírala celý život ;-). Následující bojová scéna s Alanem (kde nám ukázal, jak bravurně zvládá karate :-) ) byla oceněna našimi obdivnými výkřiky. Chechtám se ještě teď, když si vzpomenu, co tam vyrábí za ksichty. Kam se hrabe Donutil a jeho „Sluha dvou pánů“!!! Jo, a taky jsme tam párkrát zahlédly Lauřino modré oko v detailu :-).

Kolem půlnoci se nás většina rozhodla odejít. Mariana se pokusila o nemožné, totiž vyburcovat Drobka (manžela), aby pro nás přijel, a NEMOŽNÉ se stalo SKUTKEM. Takže jsme měly perfektní odvoz a nemuseli jsme se plahočit promrzlou Prahou. Zavelely jsme k odchodu a začaly se oblékat. Šly jsme po schodech a vyráběly přitom normální hluk, jako když odchází více lidí, ale i to málo zburcovalo majitelku domu a ta vykoukla na chodbu s přísnou otázkou na rtech: „ODKUD JDETE?!?“ Na to ji Laura suše odvětila: „Od nás.“ Ale paní domácí se nedala a pokračovala: „No dobře, ale kde to je - u vás? Vypadá to jako mateřská školka!“ Musím uznat, že Laura mě uchvátila svou pohotovostí, protože odpověděla: „No už je pozdě, dětičky jdou spinkat,“ a s klidem Angličana nám odemkla dveře:-).

Rozloučily jsme se a Mariana, já a Arengil jsme čekaly na Drobka. Ten za chvilku dorazil a  bezpečně nás dopravil domů. No, tam jsme zase kecaly, prohlédly si něco málo o Alanovi na počítači, a pak jsme se uložily do postelí a poslouchaly Arengil a její nekonečný monolog (jen zřídka přerušovaný mnou) o Alanovi. Nevím, jestli jsme obě usnuly, až domluvila, nebo ještě dřív, než byl její monolog ukončen ;-).

Ráno jsme vstaly relativně brzo. Posnídaly jsme a prokecaly se do oběda. Pak jsme vyrazily na stráň kouknout na snejpuláka, jestli přežil a kupodivu ANO. Jen ho očůrali místní pejskové:-). No a potom přijel můj živitel a moje děti, tak jsme si  trochu zablbli na sjezdovce a vyrazili směrem k domovu.

A to je vše:-)!!!!!!!!!

Radka/Socka   

Zleva: Radka, Nika, Lucka D. Colton, Arengil, Laura, Rickmanka, Momoko a část Páji;-)
© Mariana
 

   
   

Nahoru